Podruhé v letošním roce se vypravujeme na naši domovskou řeku Jizeru. Společně s Piškoty se scházíme na hlavním nádraží a jedeme vlakem na Malou Skálu. Honza s Brzdou přivážejí auty lodě, načež se pod jezem naloďujeme. Piškoti jedou na kanoích za doprovodu dvou benjamínčích pramic.
Vody je už znatelně méně než při odemykání, ale pořád je to pěkné svezení. Plavba probíhá až na cvaknutí posádky Muhu-Šnek vlivem špatného náklonu bez větších problémů. Jezy přenášíme nebo společnými silami spouštíme lodě přes korunu. V Dolánkách dáváme oběd – opékáme buřty a sušíme Muhuovy a Šnekovy věci. Zjišťujeme, že kluci měli ještě k tomu nedovřený barel, takže mají lehce mokré spacáky – ale naštěstí nic, co by se nedalo vyřešit. Ke konci obědové pauzy začíná pršet. Naštěstí je to ale jen přeháňka, takže po chvíli už zase v pohodě pokračujeme směrem Turnov, kde přenášíme velký jez nad ostrovem.
Naše sobotní plavba končí u písečáku v Příšovicích, kde máme díky Moteylovi domluvený plácek na spaní u klubovny místního jachtařského klubu. Honza s Brzdou jedou pro auta a my se převlékáme, stavíme stany, hrabeme posekanou trávu a za překrásného západu slunce vaříme večeři. Večer dáváme u ohně zpívandu.
Ráno začínáme rozcvičkou, pokračujeme v hrabání a po desáté vyrážíme na druhý úsek naší plavby, který končí v Březině, kde obědváme. Po obědě startujeme družinové závody na pramicích spojené s uzlováním. Je obdivuhodné, jak někteří Piškoti (hlavně Dobby) zvládají kormidlovat pramici, klobouk dolů! Po závodu nakládáme lodě, Brzda rozdává dort, který přivezl z oslavy a když je vše hotovo, vyrážíme pěšky do Březiny na vlak.
Jaro je tu a my jako každoročně vyrážíme na pěší výpravu obdivovat jeho krásy.
Příjezd do Skramouše
Scházíme se v 8:10 na zastávce Mladá Boleslav město a je nás celkem 16 (Kačka s Klárkou přistupují na hlaváku). Nasedáme do motoráku a za chvíli už si to rozvážným tempem šineme zelenajícími se údolíčky, která zanedlouho střídají pole a pohledy na Vrátenskou horu a Bezděz. Vystupujeme ve Skramouši, dáváme nástup, vysvětlujeme pravidla hry „čísla“, kterou dnes celý den budeme hrát a vyrážíme po modré značce do Hloveckého údolí. Cesta je podle očekávání bahnitá, takže musíme dobře vážit kroky. Ti, které vážení kroků nebaví, mají brzy jarní vláhy plné boty.
Hloveckým údolím se klikatí Košátecký potok, jenž pramení ve Mšeně a je pravostranným přítokem Labe a my u něj hned zkraje naší cesty zastavujeme a povídáme si o tom, že potok vlivem sucha v posledních desetiletích na některých místech zcela vysychá a vody v něm je více jen zjara. Na místě, kde stojíme, je voda sice stojatá, ale i to má svá pozitiva, protože si v ní můžeme prohlédnout shluky žabích vajíček a říci si něco o tom, jak je pro žáby důležité najít podobnou tůňku nebo kaluž, aby se mohly rozmnožit.
Pokračujeme dál a hledáme jarní květiny, mnohé z nichž jsme si představovali na oddílovkách. Chvíli co chvíli zastavujeme u modřenců, plicníků a podbělů a cestu lemují nekonečné koberce poseté bílými kvítky sasanek.
Proces namočení bot aneb „my vám to říkali“
Kus před Hloveckým viaduktem dáváme pauzu na svačinu, po níž jdeme dál a průběžně hrajeme čísla. U konce údolí zastavujeme u Hlovecké studánky a společnými silami (Amálka, Paleček, Šnek) předčítáme z informační cedule. Dozvídáme se o historii pramene a o jeho důležitosti pro obyvatele Mšena – dlouhou dobu byl i přes svou malou vydatnost jediným zdrojem pitné vody a lidé si sem chodili s putnami pro vodu. To, že je studánka a její okolí dnes v tak dobrém stavu, je zásluhou místního okrašlovacího spolku. Prohlížíme si tedy otvor ve skále, kde je studánka vyhloubená a fotíme se před ním. Následuje orientačně-terénní závod na jednotlivce.
Hlovecký viaduktHlovecká studánka
Míjíme ještě mšenskou čistírnu odpadních vod, načež se Hlovecké údolí pozvolna začne rozevírat a kolem cesty se rozprostírají sady a zelenající se louky. Potom už vcházíme mezi první domy a jsme ve Mšeně. Máme ale dobrý čas, a tak pokračujeme po modré dál směrem k Františkově aleji, kde dáváme na lavičce s výhledem na Mšeno oběd.
Po obědě naše cesta klesá do CHKO Kokořínsko a pole a sady střídá les a pískovcové skalní věže. Několik kilometrů jdeme údolím, cesta je místy rozbahněná, ale po odbočce do postranního údolíčka, kterým opět stoupáme směrem ke Mšenu, se povrch zlepšuje. Dáváme nástup a zahajujeme oblíbenou výpravovou hru s prádelními kolíčky, která spočívá v tom nenechat si nikým na oblečení nebo batoh připnout kolíček a své kolíčky naopak umístit na ostatní. Všichni se náramně bavíme a vyhodnocení děláme u mšenského koupaliště. Klárka, které se v jeden moment na batohu sejde pěkná řádka zelených a modrých kolíčků je nazvána „Pávicí“ – uvidíme, jestli se přezdívka ujme! Stavujeme se ještě na místním hřišti, kde dáváme volnou zábavu a potom opičí dráhu na čas.
Na náměstí si dáváme za odměnu zákusky z cukrárny, potom otázkáč na body a už míříme na nádraží, kde nasedáme do vlaku směrem domů.
Fík v zápalu boje o kolíčkyHistorický vlak na mšenském nádraží
Výprava se opravdu vydařila a i když předpověď strašila deštěm, bylo hezky a my si mohli naplno užít jarní přírodu.
Dodatečně doplňujeme zápis ze třetího ročníku naší sáňkařské výpravy do Smržovky, která se uskutečnila v sobotu 18.2. 2023. Omluvte absenci doprovodných fotografií – vysoké srážkové úhrny zcela zabránily použití fotoaparátu.
Jako v minulých letech jedeme na sáňkařskou výpravu vlakem. Sáňky, boby a ježdíky nakládáme ke Štěpkovi do auta a nasedáme do vlaku směrem Tanvald. Po cestě lehce prší – předpověď nelhala. V Tanvaldu přesedáme na osobák do Smržovky, odkud už po svých jdeme na Černou Studnici. Déšť nabírá na síle a my oblékáme pláštěnky a ponča. Štěpka nám vyváží sáňky o něco výš, až ke startu smržovské sportovní sáňkařské dráhy (po níž ale samozřejmě nejdeme!). O kus dál pod stromy svačíme a potom už míříme na vrchol Černé Studnice. Dnes opravdu platí to, že neexistuje špatné počasí, ale pouze špatně oblečený turista – i přes vydatný déšť jsme většinou v suchu (i když pekáče, které se plní vodou, působí poněkud neobvykle).
Sáňkařská dráha je i přes nepřízeň počasí v dobrém stavu – už odshora to pěkně jede a povrch je hlavně v horní pasáži pěkně urolbovaný. Dokonce i finiš podél sjezdovky lyžařského vleku se ještě dá obstojně jet, takže jsme všichni spokojeni a někteří si konec trati ještě několikrát sjíždějí.
Dole nakládáme vybavení do auta a pěkně na čas se přesouváme na nádraží. Cíl výpravy, tedy sjezd Černé Studnice, byl splněn, a myslím, že jsme si ji i přes déšť náležitě užili. Odneslo to jen několik pláštěnek, které byly pro sáňkařský sport příliš dlouhé a děti si na ně šlapaly.
Za poměrně hojné účasti se v půl osmé scházíme na hlavním nádraží a nasedáme do vlaku směr Turnov. Je nás celkem přes dvacet, připojili se k nám i Muhu, Háďa a Kláďa, aby doprovodili své benjamínčí sourozence. Počasí je podle očekávání větrné a jaro v nedohlednu. Po cestě koukáme z okénka na hnědě zbarvenou Jizeru, která se místy tak tak drží v korytě. Venku sněží a my zanedlouho vystupujeme v Březině, kde začíná naše trasa. Chvíli trávíme pod střechou místní zastávky a Danča ukazuje, jak s pomocí buzoly zorientovat mapu.
Zorientování mapy však u některých vede spíš k lehké dezorientaci, protože neváhají a vyrážejí na docela opačnou stranu, než potřebujeme. Musíme tedy jejich směr trochu zkorigovat a společně míříme směrem ke skalám.
Jakmile mineme poslední stavení, u něhož je volně se pasoucí ovce, vcházíme do lesa a všechno kolem je pokryté vrstvou čerstvého sněhu – obzvlášť zasněžené borůvčí vypadá přímo pohádkově. Po pár kilometrech svačíme a zkoušíme volat Bublovi, abychom mu společně popřáli k narozeninám, ale nebere to, takže přání odkládáme na později.
Z Příhrazů stoupáme na vyhlídku Staré Hrady, kde dáváme společné foto. Výhledy jsou i přes zataženou oblohu docela ucházející.
Zanedlouho stavíme znovu a tentokrát se už úspěšně dovoláváme Bublovi a posíláme mu na lyžařskou dovolenou k narozeninám náš pokřik a hlasité „Áááhoj!“.
Naším dalším průběžným cílem je Krásná vyhlídka, kde dáváme obědovou pauzu a setkáváme se se Štěpkou, který dorazil i s Jasíkem. Protože máme velkou časovou rezervu, vyrážíme ještě na Mužský. Cesta je to pěkná – kolem nás všude sady a výhledy do Českého ráje.
Na skalnatém vrcholku chvíli pozorujeme panoramata, ale docela fouká a pomalu se k nám sune bílý sněhový mrak, takže už za hustého sněžení sestupujeme dolů a Štěpka nám ještě u informační cedule povídá o sopečném původu kopce a taky o tom, že se zde v 19. století odehrálo několik bitev Prusko-Rakouských válek.
Máme namířeno k Drábským světničkám a po cestě využíváme čerstvé sněhové nadílky a průběžně probíhá koulovací bitva. U Studeného průchodu dáváme štafetový běhací závod. Potom už postupně klesáme směrem k Březině a na louce před vsí kolektivně stavíme sněhuláčí rodinku!
Ještě před odjezdem dáváme hru, při níž opět po družstvech probíháme tunelem pod dálnicí a dáváme si zvukové signály. Potom už hezky na čas přicházíme na nádraží a nasedáme do pěkně vyhřátého vlaku.
Výprava se vydařila a myslím, že byla takovou pěknou tečkou za našimi letošními zimními podniky. Další akce, které nás čekají, už doufejme budou v jarním duchu.
Všechny fotky z výpravy naleznete ZDE (opravený link 🙂 )
Úderem čtvrt na pět se v pátek scházíme na hlavním nádraží a nakládáme sáňky, boby a batohy do Štěpkova auta. Nalehko, jen s malými batůžky potom nasedáme do přeplněného vlaku směr Tanvald. Proč vyrážíme takhle brzy je nasnadě – cílem naší cesty naní Tanvald ale fara v Příchovicích, kam ještě musíme z nádraží dobré tři kilometry do kopce po svých.
Až do Turnova stojíme v přístavku u dveří, protože vlak je opravdu k prasknutí. Dlouhou chvíli nám krátí výřečný spolucestující, zaměstnanec ČD Cargo, železniční hasič, tedy šotouš z povolání. Upozorňuje nás, kdy kvůli výhybce zadrncá a vypráví o vlacích. Jediné, co se mu nedaří, je vysvětlit našim klukům, co je to návěstidlo – edukaci uzavírá Pataj slovy „Já to vubec nechápu!“. V Turnově se uvolňuje pár míst, a tak si konečně sedáme.
V Tanvaldu se setkáváme s Rikim, Anežkou a Bertíkem, kteří přijeli z Liberce a společně, už po tmě, vyrážíme do kopce na faru. Nejprve jdeme mezi domy a potom už opouštíme Tanvald a cesta vede lesem. Sněhu je spíš pomálu, krajina je sice zimně bílá, ale na větší akce to není. Na sobotu je ale hlášené sněžení, takže máme naději na zlepšení.
Navzdory lehce pesimistickým odhadům nám cesta trvá jen lehce přes hodinu před námi už se tyčí nasvícená věž Příchovického kostela a naproti nám jde Štěpka. Na faře nás vítá místní farář Jirka spolu s několika dobrovolníky, kteří zabezpečují chod celého ubytovacího zařízení, které k faře náleží. Někteří členové našeho oddílu sem dlouhé roky jezdili na jarní prázdniny a rádi na pobyty vzpomínají, takže je to pro některé tak trochu nostalgie.
Postupně se ubytováváme na půdě. Kluci v pravé části, holky nalevo. Spí se na matracích. Zanedlouho začínají přicházet další oddíly – Piškoti, Crescere a nakonec Bobří oddíl – radši jsme jeli různými vlaky, aby spoj Tanvald-Praha přičiněním našeho oddílu nezkolaboval.
Následuje společná večeře zahájená děkovnou modlitbou a společnou písničkou s Jirkou a „Týmáky“ (tak to tu je zvykem – Příchovická fara je místo, kam se může vypravit kdokoliv a nikdy není odmítnut – jedinou podmínkou je dodržování pravidel, zapojení se do pomocných činností typu mytí nádobí a úklidu a účast na společném stolování).
Po večeři a mytí nádobí se postupně ukládáme ke spánku.
Sobotní ráno začínáme společnou rozcvičkou s Piškoty a potom společná snídaně. Venku to pořádně fičí a sněží – předpověď nelhala. Oblékáme se a máme v plánu jít prozkoumat okolí. Jakmile však otevřeme dveře fary, zjišťujeme, že to nebude jen tak. Sníh řeže do tváří a vítr fičí, že skoro nejde jít rovně. Samotná cesta areálu U Čápa je bez přehánění expedičním zážitkem – Benjamínci jdou v hadovi a jsou navázáni uzlovačkami a se všemi vítr cloumá tak, že každou chvíli někdo zaškobrtne a žuchne do závěje. Mezi stromy je to o něco lepší, ale jakmile zase vyjdeme na volnější prostranství, je to náročné. Zhruba po hodině jsme nuceni vrátit se zpět na faru, kde se zbytek dopoledne věnujeme indoorovým aktivitám.
Po obědě zkoušíme štěstí znovu, počasí se totiž docela umoudřilo. Vyzbrojeni pekáči a sáňkami jdeme opět k Čápovi a užíváme si ježdění na čerstvě napadaném sněhu. Sami posuďte z fotek, jak parádně nám to jezdilo.
Po návratu na faru se sušíme a potom hrajeme hry ve společenské místnosti – opičí dráhu nebo stanoviště se skládáním písmenek morseovky. Po večeři je parádní celooddílová zpívanda, při níž Honza, Budul a Riki hrají na kytaru.
V neděli je počasí o poznání vlídnější, takže hned po snídani a lehkém balení věcí vyrážíme opět na svah, kde jsme celé dopoledne. Potom jdeme na komentovanou prohlídku místního kostela Sv. Víta. Po obědě dokončujeme balení, uklízíme a vyrážíme pomalu směr Tanvald, abychom stihli vlak, který nám jede už v půl čtvrté. Po cestě ještě dáváme pár zastávek na zimní radovánky a kus nad Tanvaldem stavíme lesní domečky. Na nádraží dorážíme spolu s Piškoty a pěkně zaplňujeme větší část vagónu. Kolem páté jsme v Boleslavi, dáváme pokřik a rozchod.
