Rubrika: Zápisy Benjamínci

Jestli je nějaká výprava, na kterou se rok co rok těší jak děti, tak dospělí, je to právě včelařská výprava ke Štěpkovi a Danče na chalupu. Už počtvrté je posledním podnikem našeho skautského roku před táborem či expedicí.

Trochu netradičně se scházíme na autobusovém nádraží a jedeme busem do Mnichova Hradiště, kde zhruba půlhodinové čekání trávíme hraním pohybových a kreslících her.

Potom už nasedáme do druhého (mini)busu, který až do našeho příchodu zeje prázdnotou. Už si říkáme, jak jsme pěkně spoj vytížili a jak se povezeme až do Vápna sami, ale už o zastávku dále k nám přistupuje asi stejně velká skupinka pražských skautů. Pojem „vytížení spoje“ tím nabírá úplně nového rozměru!

Uháníme klikatou silničkou s výhledy na Ještěd a Bezděz a zanedlouho vystupujeme ve Vápně. Už na nás čeká Muhu a Áňa a společně si to štrádujeme dolů do údolí říčky Zábrdky, kde máme strávit víkend.

Po příchodu k chalupě rozjíždíme přípravy špízů k večeři. Kdo nekrájí a nenapichuje na špejle, staví dole pod chalupou přístřešky na spaní.

Po večeři si jako přípravu na zítřek u ohně čteme příběh o včelce samotářce a potom jdeme na kutě. Když uleháme, začíná trochu mrholit a usínáme za bubnování kapek na naše přístřešky.

Ráno nás budí intenzivní ptačí sbor a my zahajujeme náš den „vodníkem“, neboli koupáním v Zábrdce. Následuje snídaně v podobě vánočky a kakaa. Na dopolední program se rozdělujeme do skupinek a střídáme se u včelích úlů a v chalupě při odvíčkovávání pláství a práce s medometem. Třetím stanovištěm je včelařská stezka v údolí.

Po obědě rozjíždíme stavbu domečků pro Svatojánky a celé odpoledne pokračujeme ve stáčení medu.

K večeři společně připravujeme buřtguláš, který vaříme v kotlíku na ohni. Důkazem jeho kvalit je to, že se po něm jen zapráší. Večer dáváme zpívandu a čtení. S ubývajícími slunečními paprsky se do údolí vkrádá tma a mezi stromy se tu a tam začínají objevovat titěrná světélka svatojánských mušek. Působí to až magicky. Máme v plánu se po dvojicích jít podívat do nedalekého úvozu, kde světlušky bývají nejvíce. „Bojovka“ ale končí hned s návratem první dvojice, protože Paleček v lese spatřil podle vlastních slov „asi třímetrovou postavu“. Tímto svědectvím je zbytek osazenstva paralyzován a pod heslem „Kdo se bojí, nesmí do lesa“ už do lesa opravdu nikdo jít nechce. Jdeme tedy radši spát.

Nedělní ráno nás opět vítá ptačím zpěvem a k tomu i slunečními paprsky. Po vodníkovi snídáme rozpečené housky s čerstvým medem.

Po snídani hrajeme na prostranství pod chalupou hru včely sbírající sosáky nektar. Sběr jim znepříjemňuje varroáza, která je neúnavně nahání mezi květy. Následuje svačina v podobě melounu a cachtání v Zábrdce. Nacvičujeme taky balení věcí do batohu. Vrcholem programu je venkovní loutkové divadlo:

Po kultuře obědváme, balíme, uklízíme a Danča stáčí med do sklenic, které si potom rozdáváme, aby si každý z nás mohl doma vzpomenout na krásně strávený víkend ve Vápně!

Nakonec s batohy vyrážíme do Vápna, odkud autobusem odjíždíme domů.

Všechny fotografie z výpravy ZDE.

Na společnou výpravu s Piškoty vyrážíme v sobotu v šest hodin ráno z hlavního nádraží. Většina osazenstva jede vlakem do Zákup a dvě auta s bagáží a přívěsy s loděmi vyrážejí o chvíli později. Jede s námi i Klárka s Moteylem. Všichni se před desátou scházíme na startu naší plavby, v Brenné. Zatímco Honza se Štěpkou sváží auto do Žizníkova, kde máme v plánu dnes končit, krátíme si dlouhou chvíli hraním her – Benjamínci například nácvikem koordinace levá-pravá ruka (což i některým ostříleným školákům stále činí potíže). Obloha je šedavá a do příjezdu auta nás stihne krátká, ale intenzivní přeháňka (naštěstí dnes jediná). Rozdělujeme se do posádek – Benjamínci jedou s dospělými a zbytek kanoí obsazují čistě piškotí posádky.

Naloďujeme se, a protože se nacházíme nad místním jízkem, začínáme hned zostra nácvikem splutí šlajsny a zastavením pod ní. Zvládáme to bez cvaknutí! Některé méně jisté posádky jedou vícekrát, aby vypilovaly techniku.

Potom už se vydáváme do labyrintu meandrů a slepých ramen lemovaných neprostupnými křovisky a mokřady. Naši flotilu tvoří celkem 16 kanoí a co chvíli na sebe čekáme. Ploučnice je kromě až pravěce vypadajícího okolí skvělá v tom, že se na ní člověk nenudí – ostré zákruty je potřeba projíždět přesně a s rozmyslem, aby člověk neskončil ve všudypřítomných křovinách plných pavučin nebo aby nenajel na spadlý strom. I přes technickou náročnost se ale během prvního dne cvakají všehovšudy jen dvě posádky a berou to naštěstí sportovně.

Pauzu na oběd dáváme těsně před začátkem přírodní rezervace, kde se už nesmí rozdělávat oheň. Opékáme buřty a doplňujeme energii. Potom se znovu vydáváme na cestu.

Kolem půl šesté připlouváme do kempu v Žizníkově, kde vyndáváme lodě, čistíme je od bahna a větviček a jdeme stavět přístřešky a stany a připravovat večeři.

V neděli ráno vstáváme do slunečného dne (někteří už v pět!). Snídáme, sušíme a balíme stany a zatímco Honza se Štěpkou sváží auta do České Lípy, hrajeme tradiční oddílovou hru zvanou trojnožka.

Potom se už opět naloďujeme a vyrážíme. Máme dnes před sebou relativně krátký, ale neméně zajímavý úsek. Času je dost, a tak na příhodném místě zastavujeme, abychom se naobědvali a potom dáváme dva akční závody – první spočívá v překonávání řeky přelézáním „pontonu“ z kanoí. Tento závod důkladně prověřuje rovnováhu všech zúčastněných. Druhý závod je zaměřen na techniku pádlování a na sílu – posádky musí nejprve pozadu dojet až k vytyčené kládě, které se musí dotknout, potom vyzvedávají z druhého břehu Benjamínka, kterého berou na palubu jako porcelána a následně s ním musí sjet kus po proudu, najet do vracáku, otočit se a proti proudu opět dopádlovat do cíle. Celkově jsme svědky výborných výkonů a i ti, kteří v kormidlování ještě nejsou tak zdatní, nakonec trasu zdolávají v limitu.

Po závodě pokračujeme v plavbě a zanedlouho už mezi stromy vidíme první tovární komíny napovídající, že cíl je nedaleko. Opak je ale pravdou, protože cílová rovinka naší dnešní plavby se ukáže být dobrodružnější než bychom čekali – musíme zdolat sérii menších stupňů, které nás trochu zbrzdí a v jedné záludné zatáčce se nám v křoví cvakají hned dvě posádky (opět bez úhony, ale vylívání lodí chvíli trvá). Aby toho nebylo málo, do vylévání nám vjíždí nekoordinovaná skupinka „komerčáků, kteří se také cvakají ukazují nám, jak se to nemá dělat. Vesty mají v lodi a do nepřehledného místa se hrnou jedna loď za druhou. Jedné z posádek pomáháme vytáhnout loď, ale potom už radši pokračujeme dál.

Po příjezdu do České Lípy vytahujeme a čistíme lodě, převlékáme se a nakládáme. Jdeme se podívat na místní technickou památku – jez, který se důmyslným mechanismem dá spustit z mostu. Potom následuje zmrzlina a po ní už cesta na nádraží.

Výprava se velmi vydařila a myslím, že pro většinu posádek byla Ploučnice skvělým tréninkem kormidlování a obecně chování na vodě.