Dodatečně doplňujeme zápis ze třetího ročníku naší sáňkařské výpravy do Smržovky, která se uskutečnila v sobotu 18.2. 2023. Omluvte absenci doprovodných fotografií – vysoké srážkové úhrny zcela zabránily použití fotoaparátu.
Jako v minulých letech jedeme na sáňkařskou výpravu vlakem. Sáňky, boby a ježdíky nakládáme ke Štěpkovi do auta a nasedáme do vlaku směrem Tanvald. Po cestě lehce prší – předpověď nelhala. V Tanvaldu přesedáme na osobák do Smržovky, odkud už po svých jdeme na Černou Studnici. Déšť nabírá na síle a my oblékáme pláštěnky a ponča. Štěpka nám vyváží sáňky o něco výš, až ke startu smržovské sportovní sáňkařské dráhy (po níž ale samozřejmě nejdeme!). O kus dál pod stromy svačíme a potom už míříme na vrchol Černé Studnice. Dnes opravdu platí to, že neexistuje špatné počasí, ale pouze špatně oblečený turista – i přes vydatný déšť jsme většinou v suchu (i když pekáče, které se plní vodou, působí poněkud neobvykle).
Sáňkařská dráha je i přes nepřízeň počasí v dobrém stavu – už odshora to pěkně jede a povrch je hlavně v horní pasáži pěkně urolbovaný. Dokonce i finiš podél sjezdovky lyžařského vleku se ještě dá obstojně jet, takže jsme všichni spokojeni a někteří si konec trati ještě několikrát sjíždějí.
Dole nakládáme vybavení do auta a pěkně na čas se přesouváme na nádraží. Cíl výpravy, tedy sjezd Černé Studnice, byl splněn, a myslím, že jsme si ji i přes déšť náležitě užili. Odneslo to jen několik pláštěnek, které byly pro sáňkařský sport příliš dlouhé a děti si na ně šlapaly.
Za poměrně hojné účasti se v půl osmé scházíme na hlavním nádraží a nasedáme do vlaku směr Turnov. Je nás celkem přes dvacet, připojili se k nám i Muhu, Háďa a Kláďa, aby doprovodili své benjamínčí sourozence. Počasí je podle očekávání větrné a jaro v nedohlednu. Po cestě koukáme z okénka na hnědě zbarvenou Jizeru, která se místy tak tak drží v korytě. Venku sněží a my zanedlouho vystupujeme v Březině, kde začíná naše trasa. Chvíli trávíme pod střechou místní zastávky a Danča ukazuje, jak s pomocí buzoly zorientovat mapu.
Zorientování mapy však u některých vede spíš k lehké dezorientaci, protože neváhají a vyrážejí na docela opačnou stranu, než potřebujeme. Musíme tedy jejich směr trochu zkorigovat a společně míříme směrem ke skalám.
Jakmile mineme poslední stavení, u něhož je volně se pasoucí ovce, vcházíme do lesa a všechno kolem je pokryté vrstvou čerstvého sněhu – obzvlášť zasněžené borůvčí vypadá přímo pohádkově. Po pár kilometrech svačíme a zkoušíme volat Bublovi, abychom mu společně popřáli k narozeninám, ale nebere to, takže přání odkládáme na později.
Z Příhrazů stoupáme na vyhlídku Staré Hrady, kde dáváme společné foto. Výhledy jsou i přes zataženou oblohu docela ucházející.
Zanedlouho stavíme znovu a tentokrát se už úspěšně dovoláváme Bublovi a posíláme mu na lyžařskou dovolenou k narozeninám náš pokřik a hlasité “Áááhoj!”.
Naším dalším průběžným cílem je Krásná vyhlídka, kde dáváme obědovou pauzu a setkáváme se se Štěpkou, který dorazil i s Jasíkem. Protože máme velkou časovou rezervu, vyrážíme ještě na Mužský. Cesta je to pěkná – kolem nás všude sady a výhledy do Českého ráje.
Na skalnatém vrcholku chvíli pozorujeme panoramata, ale docela fouká a pomalu se k nám sune bílý sněhový mrak, takže už za hustého sněžení sestupujeme dolů a Štěpka nám ještě u informační cedule povídá o sopečném původu kopce a taky o tom, že se zde v 19. století odehrálo několik bitev Prusko-Rakouských válek.
Máme namířeno k Drábským světničkám a po cestě využíváme čerstvé sněhové nadílky a průběžně probíhá koulovací bitva. U Studeného průchodu dáváme štafetový běhací závod. Potom už postupně klesáme směrem k Březině a na louce před vsí kolektivně stavíme sněhuláčí rodinku!
Ještě před odjezdem dáváme hru, při níž opět po družstvech probíháme tunelem pod dálnicí a dáváme si zvukové signály. Potom už hezky na čas přicházíme na nádraží a nasedáme do pěkně vyhřátého vlaku.
Výprava se vydařila a myslím, že byla takovou pěknou tečkou za našimi letošními zimními podniky. Další akce, které nás čekají, už doufejme budou v jarním duchu.
Všechny fotky z výpravy naleznete ZDE (opravený link 🙂 )
Úderem čtvrt na pět se v pátek scházíme na hlavním nádraží a nakládáme sáňky, boby a batohy do Štěpkova auta. Nalehko, jen s malými batůžky potom nasedáme do přeplněného vlaku směr Tanvald. Proč vyrážíme takhle brzy je nasnadě – cílem naší cesty naní Tanvald ale fara v Příchovicích, kam ještě musíme z nádraží dobré tři kilometry do kopce po svých.
Až do Turnova stojíme v přístavku u dveří, protože vlak je opravdu k prasknutí. Dlouhou chvíli nám krátí výřečný spolucestující, zaměstnanec ČD Cargo, železniční hasič, tedy šotouš z povolání. Upozorňuje nás, kdy kvůli výhybce zadrncá a vypráví o vlacích. Jediné, co se mu nedaří, je vysvětlit našim klukům, co je to návěstidlo – edukaci uzavírá Pataj slovy “Já to vubec nechápu!”. V Turnově se uvolňuje pár míst, a tak si konečně sedáme.
V Tanvaldu se setkáváme s Rikim, Anežkou a Bertíkem, kteří přijeli z Liberce a společně, už po tmě, vyrážíme do kopce na faru. Nejprve jdeme mezi domy a potom už opouštíme Tanvald a cesta vede lesem. Sněhu je spíš pomálu, krajina je sice zimně bílá, ale na větší akce to není. Na sobotu je ale hlášené sněžení, takže máme naději na zlepšení.
Navzdory lehce pesimistickým odhadům nám cesta trvá jen lehce přes hodinu před námi už se tyčí nasvícená věž Příchovického kostela a naproti nám jde Štěpka. Na faře nás vítá místní farář Jirka spolu s několika dobrovolníky, kteří zabezpečují chod celého ubytovacího zařízení, které k faře náleží. Někteří členové našeho oddílu sem dlouhé roky jezdili na jarní prázdniny a rádi na pobyty vzpomínají, takže je to pro některé tak trochu nostalgie.
Postupně se ubytováváme na půdě. Kluci v pravé části, holky nalevo. Spí se na matracích. Zanedlouho začínají přicházet další oddíly – Piškoti, Crescere a nakonec Bobří oddíl – radši jsme jeli různými vlaky, aby spoj Tanvald-Praha přičiněním našeho oddílu nezkolaboval.
Následuje společná večeře zahájená děkovnou modlitbou a společnou písničkou s Jirkou a “Týmáky” (tak to tu je zvykem – Příchovická fara je místo, kam se může vypravit kdokoliv a nikdy není odmítnut – jedinou podmínkou je dodržování pravidel, zapojení se do pomocných činností typu mytí nádobí a úklidu a účast na společném stolování).
Po večeři a mytí nádobí se postupně ukládáme ke spánku.
Sobotní ráno začínáme společnou rozcvičkou s Piškoty a potom společná snídaně. Venku to pořádně fičí a sněží – předpověď nelhala. Oblékáme se a máme v plánu jít prozkoumat okolí. Jakmile však otevřeme dveře fary, zjišťujeme, že to nebude jen tak. Sníh řeže do tváří a vítr fičí, že skoro nejde jít rovně. Samotná cesta areálu U Čápa je bez přehánění expedičním zážitkem – Benjamínci jdou v hadovi a jsou navázáni uzlovačkami a se všemi vítr cloumá tak, že každou chvíli někdo zaškobrtne a žuchne do závěje. Mezi stromy je to o něco lepší, ale jakmile zase vyjdeme na volnější prostranství, je to náročné. Zhruba po hodině jsme nuceni vrátit se zpět na faru, kde se zbytek dopoledne věnujeme indoorovým aktivitám.
Po obědě zkoušíme štěstí znovu, počasí se totiž docela umoudřilo. Vyzbrojeni pekáči a sáňkami jdeme opět k Čápovi a užíváme si ježdění na čerstvě napadaném sněhu. Sami posuďte z fotek, jak parádně nám to jezdilo.
Po návratu na faru se sušíme a potom hrajeme hry ve společenské místnosti – opičí dráhu nebo stanoviště se skládáním písmenek morseovky. Po večeři je parádní celooddílová zpívanda, při níž Honza, Budul a Riki hrají na kytaru.
V neděli je počasí o poznání vlídnější, takže hned po snídani a lehkém balení věcí vyrážíme opět na svah, kde jsme celé dopoledne. Potom jdeme na komentovanou prohlídku místního kostela Sv. Víta. Po obědě dokončujeme balení, uklízíme a vyrážíme pomalu směr Tanvald, abychom stihli vlak, který nám jede už v půl čtvrté. Po cestě ještě dáváme pár zastávek na zimní radovánky a kus nad Tanvaldem stavíme lesní domečky. Na nádraží dorážíme spolu s Piškoty a pěkně zaplňujeme větší část vagónu. Kolem páté jsme v Boleslavi, dáváme pokřik a rozchod.
Na naši první letošní Benjamínčí výpravu vyrážíme vlakem v pěkném počtu 15 Benjamínků a pět dospělých. Postupně vystřídáme tři vlaky – v Turnově přestupujeme z ČD na Arrivu a v Liberci na Länderbahn. Tam se k nám připojuje Riki s Anežkou a Bertíkem. Vystupujeme na zastávce Andělská Hora, odkud už jdeme po svých.
Cestu lemuje Nisa, která svou vůní a množstvím vody spíš než leden připomíná jaro. Sem tam nás míjí běžci a lidé venčící psy. Zanedlouho stoupáme na zříceninu hradu Hamrštejn, kde svačíme. Prolézáme torza hradních zdí a potom už sestupujeme dolů k řece, kterou překonáváme pomocí transbordéru s ručním pohonem. Je to dobrodružné, ale na druhém břehu jsme raz dva.
Pokračujeme po druhém břehu a koukáme, jestli nenajdeme nějakou stopu, kterou bychom mohli odlít. Máme s sebou totiž (už jako mnohokrát) sádru a výbavu na dělání odlitků. Štěstí nám ale nepřeje, protože půda je rozbahněná, takže by nám sádra nezaschla.
V rámci další zastávky na svačinu (kterou E.T. s Fíkem zahajují lehkou kolizí na kluzkém žebříku přes plot obory a následným elegantním pádem na zadek) si povídáme o skautském pozdravu a nacvičujeme podání levé ruky. Při té příležitosti si opakujeme, jak se kdo jmenuje. K našemu zděšení jsme totiž zjistili, že jsou mezi námi tací, kteří ani po dvou letech neznají jména ostatních Benjamínků (a co hůře, ani nás, vedoucích – ne, Landa opravdu není Budul ani Náprstek a už vůbec ne “paní učitelka”). Pobaveni a osvěženi pokračujeme v cestě.
Po pár kilometrech přicházíme na nádraží s nápisem Kryštofovo údolí, odkud máme jet domů. Před tím ale ještě pádíme dolů do vesnice, kde se nachází parádní dřevěný orloj. A protože se blíží celá, tak spěcháme, abychom ho viděli v akci. Přicházíme asi minutu před začátkem a pozorujeme pohyblivé dřevěné figurky a krásné vyřezávané ozdoby. Potom se jdeme podívat na nedaleký dřevěný Betlém a na sochu čůrajcího pejska (která je v lednu samozřejmě mimo provoz a na venčení si bude muset počkat do jara).
Potom jdeme na kopeček k malebnému dřevěnému kostelu, kam nakoukneme. Opět míříme nahoru k nádraží, ale protože máme ještě chvíli, tak stavíme domečky z přírodních materiálů.
V půl čtvrté nasedáme na vlak a přes Českou Lípu jedeme domů. Výprava to byla moc pěkná a i přes nezdar s odléváním stop jsme si ji všichni užili.
V 7 hodin se všichni setkáváme na hlavním nádraží a už při pohledu na náš slavnostní dress code je jasné, že tahle výprava nebude jen tak ledajaká – máme totiž namířeno do Stavovského divadla, na výstavu a do muzea!
Nasedáme do vlaku a vytopený vagón nám přijde vhod, protože je poměrně vlezlá zima. Do Prahy přijíždíme před devátou a po překonání Sherwoodu míříme pod vedením Náprstka do Betlémské kaple, kde je výstava betlémů. Za pokladnou nás vřele vítá pán pohádkově-svěrákovského vzezření a my se rozptylujeme po výstavních prostorách. Množství a rozmanitost vystavených betlémů je fascinující stejně jako jejich pojetí a materiály, z nichž jsou vyrobené – kromě tradičnějších dřevěných a papírových kousků jsou zde i takové unikáty jako betlém vyrobený z kopřiv. Výstavu protíná umělý potůček s dřevěným mlýnským kolem, které se otáčí a pohání velký louskáček na ořechy (ten má velký úspěch). Někteří si ve zdejším krámku kupují maličkosti s vánoční tematikou. Při odchodu jsme nominováni, abychom pro příští ročník také vlastnoručně vyrobili jeden výstavní kousek.
Po výstavě už míříme přímo ke Stavovskému divadlu, kde se setkáváme s Piškoty. Před vchodem ještě svačíme a jdeme se usadit do hlediště. Představení, které nás čeká, se jmenuje Vánoce v opeře a je průřezem vánočně laděných hudebních děl a básniček (kterým paní moderátorka říká próza) s doprovodným komentářem. O zpívanou část se stará soubor Dětská opera Praha a několik dalších účinkujících sólistů. Zajímavé je také varhanické okénko, během něhož se od profesionálního varhaníka dozvídáme zajímavosti o tomto velkém hudebním (ná)stroji.
Po představení se hrneme do šatny, jejíž provoz na pár okamžiků zcela ochromujeme. Vše ale dobře dopadne a po převlečení všech účastníků a nenápadném upozornění personálu, že už bychom opravdu měli jít, opravdu jdeme.
Loučíme se s Piškoty a míříme přes Karlův most na Kampu do Muzea Karla Zemana, jehož expozice je věnovaná filmovým efektům a trikům. Nejvíce nás asi zaujme létací stroj, potápěčský skafandr nebo fotokoutek, kde se lze vyfotit v letu na koni nad propastí. Expozice ale také obsahuje mnoho zajímavých příkladů toho, jak se Karel Zeman v době před digitálními efekty geniálně popasoval s řešením triků ve svých filmech.
Čas nás trochu tlačí, takže před muzeem obědváme a vyrážíme na vlak. Jdeme svižně, ale i tak musíme nakonec i popoběhnout a vlak stíháme tak tak. Uff. Dostat se přes davy turistů v centru je holt umění.
Domů přijíždíme před pátou, dáváme pokřik a rozchod. Výprava se vydařila a už se těšíme na naše další adventní podniky, kterými je Betlémské světlo a vánoční schůzka!
