Ku příležitosti třetího výročí naší dnes již tradiční cyklistické výpravy inovujeme trasu a sraz máme ráno v 8:30 v Luštěnicích (v minulých ročnících jsme jezdili z Rohatska podél Klenice do MB).
Když jsme všichni, seskupujeme se a pod vedením Náprstka vyrážíme směrem na lesní cyklostezku. Počasí je proměnlivé a na konec května poměrně chladné a větrné. Po chvíli stavíme a hrajeme hru na procvičení morseovky – Danča na píšťalku signalizuje slovo BICYKL. Někomu dělá docela problém rozeznat krátkou a dlouhou slabiku, a tak si všechna písmena ještě společně procvičujeme.
Po hře pokračujeme v cestě a začíná už tradiční aktivita spočívající v hledání a sbírání barevných fáborků, které naši trasu lemují až do jejího cíle (Mary s Náprstkem je ráno rozmístili, za což jim patří díky). Počasí se nám začíná trochu kazit, a tak oblékáme další vrstvy, aby nám nebyla zima. Po chvíli začíná dokonce pršet, takže nezbývá než vytáhnout z batohů pláštěnky a schovat se pod stromy. Déšť naštěstí po chvíli ustává a my pokračujeme. Následuje další hra, jejímž cílem je napodobit obrázek z přírodnin na cestě. Rozdělujeme se na tři skupinky a výsledky jsou zajímavé – někteří se dokonce rozhodli předlohu přikrášlit!
předloha
sk. 1
sk. 2
sk. 3
Pokračujeme v cestě, překonáváme velkou kaluž, která se rozprostírá přes celou cestu a z lesa vjíždíme do polí za Brodci. V Brodcích zdárně přejíždíme hlavní silnici a jsme opět na cyklostezce vedoucí po loukách podél Jizery. Na jedné straně jsou stále černé bouřkové mraky, ale místy prosvítá hřejivé sluníčko. Stavíme na oběd a hrajeme hru, při níž má každý na zádech nalepený symbol a úkolem je zjistit, jaké symboly mají ostatní.
„Áňo, usměj se!“
Po obědě jedeme dále a překvapuje nás, kolik rybářů jezdí auty po louce. Za nějakou dobu stavíme opět na další aktivitu, kterou je morseovková křížovka. Před Krnskem nás lehce zpomaluje rozbahněná cesta, ale pokračujeme dál přes most, projíždíme Vincem a na konci naší cesty ještě zastavujeme u dětského hřiště u hlavního nádraží a dáváme závod na jednotlivce a štafetový cyklozávod na dvě družstva. Jako štafetový kolík poslouží dvě vrbové větévky.
Před budovou nádraží už na nás čekají rodiče a my dáváme pokřik a loučíme se. Výprava se vydařila a řekl bych, že se nám osvědčila i naše nová trasa. Celkem jsme ujeli bezmála 20km a myslím, že bychom zvládli i více.
Výpravu zahajujeme v sobotu v 8:15 na hlavním nádraží, nakládáme krosny ke Štěpkovi do auta, loučíme se a nastupujeme trochu netradičně do náhradní autobusové dopravy směrem do České Lípy. Autobus je plný k prasknutí, ale i tak všichni sedíme a můžeme se tak kochat okolní přírodou. Za Doksy vidíme několik jeřábů a čápa. V České Lípě podle plánu přestupujeme na vlak do Brniště. Ten má trochu zpoždění, ale hodný pan průvodčí volá kolegyni, ať nám trochu pozdrží navazující spoj do Pertoltic pod Ralskem, které jsou naším cílem.
Vystupujeme z vlaku na malinkém nádraží, kde na nás kromě poctivě nažloutlého uhelného kouře z komína dýchnou i staré časy. Jsou tu mechanické šraňky na kličku a už tu chybí jen bývalý vechtr Přemysl Hájek a Sváťa Pulec, co sedmkrát pokořil Milešovku. Akorát místo té švestky tu je vzrostlá lípa – ovšem také nepochybně drážní.
Na nádraží nějakou dobu zůstáváme, svačíme a hrajeme hru zaměřenou na trénování morseovky. Potom ověřujeme, zdali všichni poznají lípu a zjišťujeme, že někteří experti žijí v domnění, že naším národním stromem je jehličnatý živý plot před nádražní budovou.
Nakonec vyrážíme a jen co mineme poslední domy v Pertolticích, potkáváme Štěpku, který zaparkoval a šel nám naproti. Před námi se tyčí Ralsko a my se zastavujeme u jednoho s „řopíků“, kterých tu je po okolí rozeseto nesčetně. Jen z místa, kde stojíme jich je vidět minimálně šest. Štěpka nám popisuje, k čemu takové bunkry sloužily a ukazuje různé konstrukční zajímavosti. Potom obědváme a nad námi krouží jeřábi.
Pokračujeme v cestě po červené značce a cesta lesem začíná pomalu stoupat. Procházíme kolem staré vodárny, které kdysi nejspíš zásobovala vodou okolní vesnice. Kolem nás je plno rozkvetlých jarních květin a sem tam zastavujeme, abychom si řekli, jak se jmenují. Kluci se oddávají své oblíbené zábavě, kterou je sbírání klacků. Vede Paleček, který si po zbytek výpravy nese kolekci klacků v batohu.
Kus pod vrcholovým suťovištěm ještě dáváme pauzu a svačíme a potom už hurá ke zřícenině hradu Ralsko. Po cestě posloucháme zpěv všudypřítomných ptáků a snažíme se ho pískáním napodobit. Jeden ze zástupců ptačí říše se dokonce na chvilku nechá obalamutit a odpovídá nám.
Na vrcholu se kocháme výhledy na Bezděz, sluníčkem nasvícený kostel v Jablonném a lezeme do věže. Potom dáváme společné foto a opět pokračujeme v cestě. Kus pod vrcholem dáváme soutěž v prolézání vykotlaného kmene na čas.
Postupně klesáme a v lese nás míjí skupinka motokrosařů, kteří byli tak hodní a svými koly nám hezky nakypřili zbytek lesní cesty až k úpatí. Pod kopcem se před námi otevírají krásné pastviny a na nich se prohánějí koně. To už se ale blížíme do cíle naší cesty, kterým je bažantnice Ploužnice, kde máme přespat. Pan majitel nám ukazuje, jakou branou projít dovnitř obory a my míříme k našemu tábořišti u napajedla pro zvěř. Po cestě vidíme několik jelenů a srn, zvěří se to tu jen hemží. Na tábořišti se setkáváme s Piškoty, kteří šli celý den natěžko a už mají postavené přístřešky. My stavíme stany a vaříme těstoviny s rajčatovou omáčkou, zeleninou a sýrem. Po večeři ještě chvíli sedíme u ohně, Honza čte a potom jdeme spát.
Ráno vstáváme kolem sedmé, dáváme rozcvičku, snídáme a balíme stany. Jeden nám po odkolíkování v nepozorovanou chvíli odletí do rybníka, a tak ho musíme o něco déle sušit.
Mezitím za námi ovšem lesem nelesem přijíždí majitel obory svým velkým malotraktorem – kabrioletem. S velkým přívěsem. Nastává totiž pomyslný hřeb našeho programu, a to prohlídka bažantnice a obory. Po krátké přednášce o spárkaté zvěři a fungování obory Benjamínci a Piškoti nasedají na přívěs a vyráží na pozorovací projížďku lesními cestami obory. Náprstek jede jako dozor „na popeláře“ na zadním stupátku a zbytek velkých jde po svých a čeká u srubu, kde se potom všichni setkáváme. Po cestě se zastavujeme u budovy, kde se chovají bažanti, kteří jsou potom do obory vypouštěni.
Po prohlídce děkujeme a loučíme se. Začíná trochu pršet, a tak oblékáme pláštěnky, svačíme a jdeme se ještě podívat do nedaleké ohrady na klokana. Potom už míříme ven z obory a procházíme přilehlým statkem, kolem kterého se pasou ovce, kozy a koně. Jedna z koz je nápadně podobná ovci a my debatujeme, jestli je něco takového vůbec možné. Rychlá konzultace s Googlem říká, že ano – fascinující.
Déšť nabývá na síle a my pokračujeme dále směrem do Mimoně, odkud nám jede ve 4 vlak. Po cestě dáváme terénní slalom a poznávačku rostlin a stromů. Na nádraží přicházíme skoro dvě hodiny před odjezdem, ale jelikož počasí se podle očekávání nezlepšuje, zůstáváme pod střechou na nástupišti a hrajeme různé pohybové hry a Benjamínci mají otázkáč. Honza s Janou a Ivčou jdou do cukrárny pro hořické trubičky, na nichž si pak každý pochutnáváme.
Potom už nasedáme do vlaku a v České lípě opět přesedáme do náhradního autobusu. V Boleslavi na nádraží dáváme pokřik a rozchod.
Výprava se i přes nepřízeň počasí v neděli vydařila. Obzvlášť hezké bylo procházet se jarní přírodou, kochat se překrásnými výhledy a dozvědět se něco o tom, jak funguje soukromá obora. Díky všem!
Na naši první letošní výpravu na vodu odjíždíme už v pátek po páté z hlavního nádraží. Je nás 15 a Danča se Štěpkou jedou doprovodným vozidlem. Spolu s námi jedou i Piškoti a Bobří oddíl se k nám má připojit večer, protože jede pozdějším vlakem. Cesta hezky ubíhá, a tak podle plánu vystupujeme v Turnově, srocujeme se před nádražím a vyrážíme směrem k základně turnovských skautů, která leží na ostrově lemovaném z jedné strany Jizerou a ze strany druhé náhonem od vodní elektrárny.
Po příchodu nás hned vítá místní hodný ale obrovský pes Čert a jeho pán a správce ostrova, bratr Moteyl, nám ukazuje, v jakých klubovnách můžeme přespat, načež se ubytováváme a topíme. Připojuje se k nám také zbytek oddílu. A protože už je poměrně pozdě, pomalu se chystáme ke spánku.
V sobotu se budíme do slunečného dne a po rozcvičce na ostrově se společnými silami vrháme na brigádu sestávající z hrabání listí a větví po areálu a zpracováním dřeva na otop. Jde nám to hezky od ruky, zapojují se úplně všichni.
Když máme hotovo, oblékáme se na vodu a vyrážíme společně s Piškoty na vlak. Naším cílem je Malá Skála, kde na nás už čekají pramice a zanedlouho k nám z Líšného připlouvá Bobří oddíl, který vyrážel dříve a předává Piškotům kanoe. My, Benjamínci, jedeme na pramicích a hned na začátku naší plavby úspěšně sjíždíme maloskalský jez. Sluníčko svítí a my pozorujeme jarní přírodu na březích. Zanedlouho stavíme na oběd a opékáme buřty. Po obědě plujeme dál až na Dolánky, kde musíme přenášet jez. Potom je to už co by kamenem dohodil do Turnova, kde naše plavba končí. Převlékáme se a Bobří oddíl už rozjíždí tradiční soutěž ve vaření. Na stolech kolem kluboven jsme svědky přípravy sushi, burgerů, jarních závitků a mnohého dalšího. My máme v plánu vařit společně, takže si zabíráme venkovní kuchyň a vrháme se na přípravu bramboračky, vajíčkové pomazánky a banánovo-čokoládového dezertu. Společnými silami loupeme a krájíme zeleninu, vajíčka a jde nám to jedna báseň.
Bramboračka
Dezert
Když jsou všechny chody hotové, večeříme, velcí uklízí kuchyň a jdeme spát.
Nedělní ráno je opět slunečné a hřeje nás i fakt, že díky posunu času nedočkavci začínají štěbetat „až v sedm“. Dnes máme v plánu pěší výlet z Turnova na Malou Skálu, odkud máme jet vlakem domů. Ještě než se ale vydáváme na cestu, společně s dalšími oddíly ze břehu odemykáme Jizeru. Potom už balíme, uklízíme, batohy dáváme do auta, které Fretka potom veze do cíle naší cesty.
Jen co opouštíme Turnov, můžeme se kochat rozkvetlými jarními květinami (které Náprstek identifikuje pomocí Google Lens a Danča zpaměti). Pod Hrubým Rohozcem na chvilku stavíme u pramene vyvěrajícím ze skály a pokračujeme kolem krásných rybníků až na Dolánky, kde obědváme.
Naše cesta dál vede přes Jizerskou vyhlídku, z níž jsou vidět stále ještě zasněžené Krkonoše, kolem Drábovny (kterou úspěšně míjíme) a nakonec dolů na Malou Skálu. Na nádraží vyndáváme batohy z auta, loučíme se s Dančou a Štěpkou a nasedáme do vlaku směrem do MB.
Naše zimní výprava začíná v 8:30 ráno u loděnice, kde se všichni scházíme a nakládáme batohy a sněžnice s hůlkami do dvou sedmimístných aut, kterými jedeme. Je nás 14 a Náprstek s Klárkou ještě jedou vlakem, aby se k nám potom připojili v Harrachově. Cesta je bez problému, a tak už před půl jedenáctou parkujeme pod Mumlavskými vodopády a připravujeme se na výstup, jehož cílem je Vosecká bouda, kde máme dnes přespat. Sněžnice připevňujeme na batohy a vyrážíme.
Připravujeme se na cestu
Mumlavský vodopád
Nad Mumlavským vodopádem
U Mumlavských vodopádů se setkáváme s Bobřím oddílem, který jede na Voseckou na běžkách, chvíli si povídáme a potom dáváme společnou fotku u vodopádu.
Pokračujeme dál v cestě podél napůl zamrzlé Mumlavy a kocháme se všemožnými ledovými útvary vytvořenými potůčky a mrazivými teplotami. Po pár kilometrech stavíme a dáváme větší pauzu na oběd.
Někteří z nás nedočkavě obouvají sněžnice (i když povrch cesty je stále ještě pevný a dá se celkem pohodlně jít i v botách). Místy se mačky přeci jen hodí a obzvlášť naše dívčí osazenstvo nasazuje slušné tempo a nechává mužskou část, z níž někteří mají lehkou krizi (nejspíš spojenou s řídkým vysokohorským vzduchem) daleko za sebou.
Kus pod Krakonošovou snídaní nás dobíhá Riki s Anežkou na běžkách a pokračují jako předvoj dál na Voseckou. My čekáme na opozdilce a vyrážíme taky.
Po zhruba dvou kilometrech odbočujeme doprava na závěrečné stoupání k Vosecké a za pravidelného „Kdy už tam budem?“ se škrábeme nahoru. Konečně se před námi vynořuje štít boudy a přidáváme do kroku. Zároveň se kolem nás otevírají krásná panoramata – je vidět Harrachov, Štěpánka, silueta Ještědu a vzadu i Černá Studnice, kde jsme byli na sáňkařské výpravě.
Vedoucí skupinka
Vrcholové foto
Když jsou všichni Benjamínci shromážděni před boudou, dáváme skupinové foto (fotí nás hodný kolemjdoucí německý běžkař). Z okna už na nás mává ubytovaný Riki a vede nás dovnitř, kde se přezouváme a jdeme rovnou do horního velkého pokoje, kde budeme spát. Vybalujeme, sušíme věci, dáváme otázkáč a čekáme na ostatní oddíly. Za okny se zatím odehrává nádherná podívaná, kvůli které člověk na horách nikdy nelituje, že se celý den škrábal do kopce. Sluneční paprsky pomalu zalézají za obzor a přecházejí do nádherných červánků. Štěpka nám říká, že když je jasno, je možné Voseckou boudu spatřit i z Boleslavi (nebo aspoň odrážející se sluníčko v jejích oknech). To už ale vidíme polárnickou skupinu kráčející naším směrem – je to Fretka a spol a zanedlouho přicházejí i stateční Piškoti, kteří byli na pochodu celý den.
V 18:45 jdeme společně do jídelny na výbornou čočkovou polévku a čaj. Mezitím přichází Budul, Simča a spol, kteří vyráželi až pozdě odpoledne vlakem. Po večeři následuje zpívanda, po níž odcházíme postupně spát, abychom nabrali síly na zítra. Na boudě se totiž ve 22h vypíná elektřina, protože se jedná o poslední krkonošskou boudu bez připojení na elektrickou síť – celý den tu běží dieselová centrála.
Ráno nás tradičně už kolem šesté začíná budit štěbetání ranních ptáčat (jmenovitě Paleček, Babočka a Fíla). Vydržíme to do půl sedmé a pak už opravdu musíme vylézt, protože už je na nohou většina osazenstva. Oblékáme se a hurá na rozcvičku. Ostatní oddíly už jsou venku a rozjíždějí akce. My běžíme kus do kopečka nad boudu, protahujeme se a potom dáváme hromadný závod typu „nebržděnej vozejk“. Následuje snídaně, plnění termosek čajem a balení. Když máme hotovo, dáváme si batohy do jídelny a vyrážíme směrem na CZ-PL hranici a Svinskou louku.
Ranní paprsky na obzoru
Rozcvička
Cestou míjíme Fixe s Jančou, kteří velkým ukazují postup záchrany člověka z laviny. Před námi se tyčí impozantní Szrenica a pod ní pochoduje skupinka Piškotů. Podle toho, jak jsou zapadané tyče a rozcestník na Svinských kamenech, usuzujeme, že je tu možná i 180cm sněhu – slušná nadílka. Na rozcestí nám Náprstek vypráví tragický příběh Hanče a Vrbaty a my si v té souvislosti říkáme, jak je důležitá být na horách správně oblečen a poslouchat instrukce. Povídáme si taky o tom, jaký obrovský rozdíl v možnostech záchrany v horách je dnes a před sto lety.
Pochodujeme za ostatními ke Svinským kamenům a dáváme skupinový závod okolo skal. Potom na tu přístupnější lezeme, abychom se pokochali výhledem. Je vidět i Labská bouda. Následuje „lavinový běh“ dolů na rozcestí a pomalý přesun směrem k Vosecké. Ještě dáváme skupinový závod v evakuaci ze sněhové propadliny.
U boudy si bereme batohy, svačíme a všichni se fotíme. Potom už vyrážíme stejnou cestou dolů, někdo na sněžnicích, někdo bez. Jde to o poznání rychleji než nahoru, ale i tak jsou mezi námi místy docela rozestupy, takže na sebe chvíli co chvíli čekáme. Po příchodu na parkoviště si dáváme věci do auta, a protože máme ještě dost času, jdeme do muzea s názvem Šindelka, kde se nachází expozice o lesnictví a přírodě Krkonoš. Paní průvodkyně nám vypráví o výrobě šindelů, o lesnictví, plavení dřeva a nakonec i o fauně hor. Je to zajímavé a někteří z nás v čele s Kosmem a Fílou mohou demonstrovat své bohaté encyklopedické znalosti! Po muzeu nasedáme do aut a vyrážíme domů. Na hlavním nádraží se loučíme a dáváme pokřik a rozchod.
Výprava se vydařila, počasí nám přálo a všichni jsme rádi, že jsme si už poněkolikáté za letošní zimu mohli společně užít sníh a hory!
Horám a sněhu zdar a těšíme se zase někdy na viděnou. Doufejme, že se se sněhem, ale tentokrát už v jiném skupenství, setkáme na odemykání Jizery.
V neděli 6. února jsme podnikli výpravu do Smržovky, kde jsme ve zhruba poloviční sestavě vystoupali na Černou studnici a sjeli si zdejší přírodní sáňkařskou dráhu. Sněhové podmínky byly skvělé, v sobotu celý den sněžilo, a tak nám to, jak se můžete přesvědčit na přiložených fotkách, jelo parádně! Nechyběl ani tradiční závod psích spřežení.
