Naše zimní výprava začíná v 8:30 ráno u loděnice, kde se všichni scházíme a nakládáme batohy a sněžnice s hůlkami do dvou sedmimístných aut, kterými jedeme. Je nás 14 a Náprstek s Klárkou ještě jedou vlakem, aby se k nám potom připojili v Harrachově. Cesta je bez problému, a tak už před půl jedenáctou parkujeme pod Mumlavskými vodopády a připravujeme se na výstup, jehož cílem je Vosecká bouda, kde máme dnes přespat. Sněžnice připevňujeme na batohy a vyrážíme.
Připravujeme se na cestu 
Mumlavský vodopád 
Nad Mumlavským vodopádem
U Mumlavských vodopádů se setkáváme s Bobřím oddílem, který jede na Voseckou na běžkách, chvíli si povídáme a potom dáváme společnou fotku u vodopádu.
Pokračujeme dál v cestě podél napůl zamrzlé Mumlavy a kocháme se všemožnými ledovými útvary vytvořenými potůčky a mrazivými teplotami. Po pár kilometrech stavíme a dáváme větší pauzu na oběd.
Někteří z nás nedočkavě obouvají sněžnice (i když povrch cesty je stále ještě pevný a dá se celkem pohodlně jít i v botách). Místy se mačky přeci jen hodí a obzvlášť naše dívčí osazenstvo nasazuje slušné tempo a nechává mužskou část, z níž někteří mají lehkou krizi (nejspíš spojenou s řídkým vysokohorským vzduchem) daleko za sebou.
Kus pod Krakonošovou snídaní nás dobíhá Riki s Anežkou na běžkách a pokračují jako předvoj dál na Voseckou. My čekáme na opozdilce a vyrážíme taky.
Po zhruba dvou kilometrech odbočujeme doprava na závěrečné stoupání k Vosecké a za pravidelného „Kdy už tam budem?“ se škrábeme nahoru. Konečně se před námi vynořuje štít boudy a přidáváme do kroku. Zároveň se kolem nás otevírají krásná panoramata – je vidět Harrachov, Štěpánka, silueta Ještědu a vzadu i Černá Studnice, kde jsme byli na sáňkařské výpravě.
Vedoucí skupinka 
Vrcholové foto 
Když jsou všichni Benjamínci shromážděni před boudou, dáváme skupinové foto (fotí nás hodný kolemjdoucí německý běžkař). Z okna už na nás mává ubytovaný Riki a vede nás dovnitř, kde se přezouváme a jdeme rovnou do horního velkého pokoje, kde budeme spát. Vybalujeme, sušíme věci, dáváme otázkáč a čekáme na ostatní oddíly. Za okny se zatím odehrává nádherná podívaná, kvůli které člověk na horách nikdy nelituje, že se celý den škrábal do kopce. Sluneční paprsky pomalu zalézají za obzor a přecházejí do nádherných červánků. Štěpka nám říká, že když je jasno, je možné Voseckou boudu spatřit i z Boleslavi (nebo aspoň odrážející se sluníčko v jejích oknech). To už ale vidíme polárnickou skupinu kráčející naším směrem – je to Fretka a spol a zanedlouho přicházejí i stateční Piškoti, kteří byli na pochodu celý den.
V 18:45 jdeme společně do jídelny na výbornou čočkovou polévku a čaj. Mezitím přichází Budul, Simča a spol, kteří vyráželi až pozdě odpoledne vlakem. Po večeři následuje zpívanda, po níž odcházíme postupně spát, abychom nabrali síly na zítra. Na boudě se totiž ve 22h vypíná elektřina, protože se jedná o poslední krkonošskou boudu bez připojení na elektrickou síť – celý den tu běží dieselová centrála.
Ráno nás tradičně už kolem šesté začíná budit štěbetání ranních ptáčat (jmenovitě Paleček, Babočka a Fíla). Vydržíme to do půl sedmé a pak už opravdu musíme vylézt, protože už je na nohou většina osazenstva. Oblékáme se a hurá na rozcvičku. Ostatní oddíly už jsou venku a rozjíždějí akce. My běžíme kus do kopečka nad boudu, protahujeme se a potom dáváme hromadný závod typu „nebržděnej vozejk“. Následuje snídaně, plnění termosek čajem a balení. Když máme hotovo, dáváme si batohy do jídelny a vyrážíme směrem na CZ-PL hranici a Svinskou louku.
Ranní paprsky na obzoru 
Rozcvička
Cestou míjíme Fixe s Jančou, kteří velkým ukazují postup záchrany člověka z laviny. Před námi se tyčí impozantní Szrenica a pod ní pochoduje skupinka Piškotů. Podle toho, jak jsou zapadané tyče a rozcestník na Svinských kamenech, usuzujeme, že je tu možná i 180cm sněhu – slušná nadílka. Na rozcestí nám Náprstek vypráví tragický příběh Hanče a Vrbaty a my si v té souvislosti říkáme, jak je důležitá být na horách správně oblečen a poslouchat instrukce. Povídáme si taky o tom, jaký obrovský rozdíl v možnostech záchrany v horách je dnes a před sto lety.
Pochodujeme za ostatními ke Svinským kamenům a dáváme skupinový závod okolo skal. Potom na tu přístupnější lezeme, abychom se pokochali výhledem. Je vidět i Labská bouda. Následuje „lavinový běh“ dolů na rozcestí a pomalý přesun směrem k Vosecké. Ještě dáváme skupinový závod v evakuaci ze sněhové propadliny.
U boudy si bereme batohy, svačíme a všichni se fotíme. Potom už vyrážíme stejnou cestou dolů, někdo na sněžnicích, někdo bez. Jde to o poznání rychleji než nahoru, ale i tak jsou mezi námi místy docela rozestupy, takže na sebe chvíli co chvíli čekáme. Po příchodu na parkoviště si dáváme věci do auta, a protože máme ještě dost času, jdeme do muzea s názvem Šindelka, kde se nachází expozice o lesnictví a přírodě Krkonoš. Paní průvodkyně nám vypráví o výrobě šindelů, o lesnictví, plavení dřeva a nakonec i o fauně hor. Je to zajímavé a někteří z nás v čele s Kosmem a Fílou mohou demonstrovat své bohaté encyklopedické znalosti! Po muzeu nasedáme do aut a vyrážíme domů. Na hlavním nádraží se loučíme a dáváme pokřik a rozchod.
Výprava se vydařila, počasí nám přálo a všichni jsme rádi, že jsme si už poněkolikáté za letošní zimu mohli společně užít sníh a hory!
Horám a sněhu zdar a těšíme se zase někdy na viděnou. Doufejme, že se se sněhem, ale tentokrát už v jiném skupenství, setkáme na odemykání Jizery.
Landa