Výpravu zahajujeme v sobotu v 8:15 na hlavním nádraží, nakládáme krosny ke Štěpkovi do auta, loučíme se a nastupujeme trochu netradičně do náhradní autobusové dopravy směrem do České Lípy. Autobus je plný k prasknutí, ale i tak všichni sedíme a můžeme se tak kochat okolní přírodou. Za Doksy vidíme několik jeřábů a čápa. V České Lípě podle plánu přestupujeme na vlak do Brniště. Ten má trochu zpoždění, ale hodný pan průvodčí volá kolegyni, ať nám trochu pozdrží navazující spoj do Pertoltic pod Ralskem, které jsou naším cílem.
Vystupujeme z vlaku na malinkém nádraží, kde na nás kromě poctivě nažloutlého uhelného kouře z komína dýchnou i staré časy. Jsou tu mechanické šraňky na kličku a už tu chybí jen bývalý vechtr Přemysl Hájek a Sváťa Pulec, co sedmkrát pokořil Milešovku. Akorát místo té švestky tu je vzrostlá lípa – ovšem také nepochybně drážní.
Na nádraží nějakou dobu zůstáváme, svačíme a hrajeme hru zaměřenou na trénování morseovky. Potom ověřujeme, zdali všichni poznají lípu a zjišťujeme, že někteří experti žijí v domnění, že naším národním stromem je jehličnatý živý plot před nádražní budovou.
Nakonec vyrážíme a jen co mineme poslední domy v Pertolticích, potkáváme Štěpku, který zaparkoval a šel nám naproti. Před námi se tyčí Ralsko a my se zastavujeme u jednoho s „řopíků“, kterých tu je po okolí rozeseto nesčetně. Jen z místa, kde stojíme jich je vidět minimálně šest. Štěpka nám popisuje, k čemu takové bunkry sloužily a ukazuje různé konstrukční zajímavosti. Potom obědváme a nad námi krouží jeřábi.
Pokračujeme v cestě po červené značce a cesta lesem začíná pomalu stoupat. Procházíme kolem staré vodárny, které kdysi nejspíš zásobovala vodou okolní vesnice. Kolem nás je plno rozkvetlých jarních květin a sem tam zastavujeme, abychom si řekli, jak se jmenují. Kluci se oddávají své oblíbené zábavě, kterou je sbírání klacků. Vede Paleček, který si po zbytek výpravy nese kolekci klacků v batohu.
Kus pod vrcholovým suťovištěm ještě dáváme pauzu a svačíme a potom už hurá ke zřícenině hradu Ralsko. Po cestě posloucháme zpěv všudypřítomných ptáků a snažíme se ho pískáním napodobit. Jeden ze zástupců ptačí říše se dokonce na chvilku nechá obalamutit a odpovídá nám.
Na vrcholu se kocháme výhledy na Bezděz, sluníčkem nasvícený kostel v Jablonném a lezeme do věže. Potom dáváme společné foto a opět pokračujeme v cestě. Kus pod vrcholem dáváme soutěž v prolézání vykotlaného kmene na čas.
Postupně klesáme a v lese nás míjí skupinka motokrosařů, kteří byli tak hodní a svými koly nám hezky nakypřili zbytek lesní cesty až k úpatí. Pod kopcem se před námi otevírají krásné pastviny a na nich se prohánějí koně. To už se ale blížíme do cíle naší cesty, kterým je bažantnice Ploužnice, kde máme přespat. Pan majitel nám ukazuje, jakou branou projít dovnitř obory a my míříme k našemu tábořišti u napajedla pro zvěř. Po cestě vidíme několik jelenů a srn, zvěří se to tu jen hemží. Na tábořišti se setkáváme s Piškoty, kteří šli celý den natěžko a už mají postavené přístřešky. My stavíme stany a vaříme těstoviny s rajčatovou omáčkou, zeleninou a sýrem. Po večeři ještě chvíli sedíme u ohně, Honza čte a potom jdeme spát.
Ráno vstáváme kolem sedmé, dáváme rozcvičku, snídáme a balíme stany. Jeden nám po odkolíkování v nepozorovanou chvíli odletí do rybníka, a tak ho musíme o něco déle sušit.
Mezitím za námi ovšem lesem nelesem přijíždí majitel obory svým velkým malotraktorem – kabrioletem. S velkým přívěsem. Nastává totiž pomyslný hřeb našeho programu, a to prohlídka bažantnice a obory. Po krátké přednášce o spárkaté zvěři a fungování obory Benjamínci a Piškoti nasedají na přívěs a vyráží na pozorovací projížďku lesními cestami obory. Náprstek jede jako dozor „na popeláře“ na zadním stupátku a zbytek velkých jde po svých a čeká u srubu, kde se potom všichni setkáváme. Po cestě se zastavujeme u budovy, kde se chovají bažanti, kteří jsou potom do obory vypouštěni.
Po prohlídce děkujeme a loučíme se. Začíná trochu pršet, a tak oblékáme pláštěnky, svačíme a jdeme se ještě podívat do nedaleké ohrady na klokana. Potom už míříme ven z obory a procházíme přilehlým statkem, kolem kterého se pasou ovce, kozy a koně. Jedna z koz je nápadně podobná ovci a my debatujeme, jestli je něco takového vůbec možné. Rychlá konzultace s Googlem říká, že ano – fascinující.
Déšť nabývá na síle a my pokračujeme dále směrem do Mimoně, odkud nám jede ve 4 vlak. Po cestě dáváme terénní slalom a poznávačku rostlin a stromů. Na nádraží přicházíme skoro dvě hodiny před odjezdem, ale jelikož počasí se podle očekávání nezlepšuje, zůstáváme pod střechou na nástupišti a hrajeme různé pohybové hry a Benjamínci mají otázkáč. Honza s Janou a Ivčou jdou do cukrárny pro hořické trubičky, na nichž si pak každý pochutnáváme.
Potom už nasedáme do vlaku a v České lípě opět přesedáme do náhradního autobusu. V Boleslavi na nádraží dáváme pokřik a rozchod.
Výprava se i přes nepřízeň počasí v neděli vydařila. Obzvlášť hezké bylo procházet se jarní přírodou, kochat se překrásnými výhledy a dozvědět se něco o tom, jak funguje soukromá obora. Díky všem!
Landa