Úderem čtvrt na pět se v pátek scházíme na hlavním nádraží a nakládáme sáňky, boby a batohy do Štěpkova auta. Nalehko, jen s malými batůžky potom nasedáme do přeplněného vlaku směr Tanvald. Proč vyrážíme takhle brzy je nasnadě – cílem naší cesty naní Tanvald ale fara v Příchovicích, kam ještě musíme z nádraží dobré tři kilometry do kopce po svých.
Až do Turnova stojíme v přístavku u dveří, protože vlak je opravdu k prasknutí. Dlouhou chvíli nám krátí výřečný spolucestující, zaměstnanec ČD Cargo, železniční hasič, tedy šotouš z povolání. Upozorňuje nás, kdy kvůli výhybce zadrncá a vypráví o vlacích. Jediné, co se mu nedaří, je vysvětlit našim klukům, co je to návěstidlo – edukaci uzavírá Pataj slovy „Já to vubec nechápu!“. V Turnově se uvolňuje pár míst, a tak si konečně sedáme.
V Tanvaldu se setkáváme s Rikim, Anežkou a Bertíkem, kteří přijeli z Liberce a společně, už po tmě, vyrážíme do kopce na faru. Nejprve jdeme mezi domy a potom už opouštíme Tanvald a cesta vede lesem. Sněhu je spíš pomálu, krajina je sice zimně bílá, ale na větší akce to není. Na sobotu je ale hlášené sněžení, takže máme naději na zlepšení.
Navzdory lehce pesimistickým odhadům nám cesta trvá jen lehce přes hodinu před námi už se tyčí nasvícená věž Příchovického kostela a naproti nám jde Štěpka. Na faře nás vítá místní farář Jirka spolu s několika dobrovolníky, kteří zabezpečují chod celého ubytovacího zařízení, které k faře náleží. Někteří členové našeho oddílu sem dlouhé roky jezdili na jarní prázdniny a rádi na pobyty vzpomínají, takže je to pro některé tak trochu nostalgie.
Postupně se ubytováváme na půdě. Kluci v pravé části, holky nalevo. Spí se na matracích. Zanedlouho začínají přicházet další oddíly – Piškoti, Crescere a nakonec Bobří oddíl – radši jsme jeli různými vlaky, aby spoj Tanvald-Praha přičiněním našeho oddílu nezkolaboval.
Následuje společná večeře zahájená děkovnou modlitbou a společnou písničkou s Jirkou a „Týmáky“ (tak to tu je zvykem – Příchovická fara je místo, kam se může vypravit kdokoliv a nikdy není odmítnut – jedinou podmínkou je dodržování pravidel, zapojení se do pomocných činností typu mytí nádobí a úklidu a účast na společném stolování).
Po večeři a mytí nádobí se postupně ukládáme ke spánku.
Sobotní ráno začínáme společnou rozcvičkou s Piškoty a potom společná snídaně. Venku to pořádně fičí a sněží – předpověď nelhala. Oblékáme se a máme v plánu jít prozkoumat okolí. Jakmile však otevřeme dveře fary, zjišťujeme, že to nebude jen tak. Sníh řeže do tváří a vítr fičí, že skoro nejde jít rovně. Samotná cesta areálu U Čápa je bez přehánění expedičním zážitkem – Benjamínci jdou v hadovi a jsou navázáni uzlovačkami a se všemi vítr cloumá tak, že každou chvíli někdo zaškobrtne a žuchne do závěje. Mezi stromy je to o něco lepší, ale jakmile zase vyjdeme na volnější prostranství, je to náročné. Zhruba po hodině jsme nuceni vrátit se zpět na faru, kde se zbytek dopoledne věnujeme indoorovým aktivitám.
Po obědě zkoušíme štěstí znovu, počasí se totiž docela umoudřilo. Vyzbrojeni pekáči a sáňkami jdeme opět k Čápovi a užíváme si ježdění na čerstvě napadaném sněhu. Sami posuďte z fotek, jak parádně nám to jezdilo.
Po návratu na faru se sušíme a potom hrajeme hry ve společenské místnosti – opičí dráhu nebo stanoviště se skládáním písmenek morseovky. Po večeři je parádní celooddílová zpívanda, při níž Honza, Budul a Riki hrají na kytaru.
V neděli je počasí o poznání vlídnější, takže hned po snídani a lehkém balení věcí vyrážíme opět na svah, kde jsme celé dopoledne. Potom jdeme na komentovanou prohlídku místního kostela Sv. Víta. Po obědě dokončujeme balení, uklízíme a vyrážíme pomalu směr Tanvald, abychom stihli vlak, který nám jede už v půl čtvrté. Po cestě ještě dáváme pár zastávek na zimní radovánky a kus nad Tanvaldem stavíme lesní domečky. Na nádraží dorážíme spolu s Piškoty a pěkně zaplňujeme větší část vagónu. Kolem páté jsme v Boleslavi, dáváme pokřik a rozchod.
Landa
