Rok se opět s rokem sešel a je to tady. Sobota 27. května se letos stává dnem již tradičního benjamínčího podniku – cyklovýpravy. Právě cyklovýprava je jedna z výprav, kdy člověk nikdy neví, co ho čeká. Různorodost prostředí, nálady počasí a také často nevyzpytatelné kolové příhody či nehody – na tyto okolnosti nikdo není plně připraven.
Právě přípravu cyklovýpravy jsme letos nepodcenili. S menším úsměvem rád vzpomínám na výpravy minulé, kdy jsme připravenou trasu fáborky vyznačovali vždy až v den výpravy samotné. Ano, byla to většinou velmi úsměvná a často i energeticky náročná akce. Vyčerpání a stres, ztracení se uprostřed lesa nebo jízda přes pole kvůli ušetření času, to jsou jen některé z případů provázející proces „fáborkování“ v ranním shonu. Právě to se letos změnilo.
Krátce po deváté vystupuji z pomalého osobáčku mířícího směrem Libuň s klidným vědomím, že cesta byla připravena o den dříve. Jaké to pohodlí a klidný stav mysli. Po prvotním oslnění přímým dopoledním sluncem se rozkoukávám, nasazuji sluneční brýle a pospíchám ke skupině dětí i dospělých, která očividně na někoho čeká. Ano, samozřejmě že na mě. (:
Následuje rychlé loučení, zopakování stěžejních instrukcí z minulé schůzky o bezpečnosti na kole a už můžeme vyrazit.
První zastávka nás čeká na nedalekém kopci, asi jediném, který musíme během naší cesty překonat. Na jeho vrcholu Benjamínci dostávají několik úkolů ze zdravovědy. Musí například seřadit úkony vedoucí k ošetření odřeného kolene, nebo napsat své bydliště. Někteří by použili dezinfekci až po zalepení rány, jiní zase bydlí v „bolce“, ale naprostá většina úkoly zvládá bravurně. Sjíždíme z kopce dolů, svačíme, vyhýbáme se traktorům, obědváme.
Jako místo oběda nám poslouží několik tlustých kmenů ležících kousek od náměstí v Březně. Tyto kmeny chtěl možná kdysi někdo zužitkovat, nyní však už zbělaly působením slunce a deště, jejich spodní části pomalu zarůstají kopřivami. Právě na zmíněném obědovém „plácku“ jako by se čas zastavil. Bělavé kmeny obklopují další více než stoleté stromy, vpravo od nás vidíme bílo-růžovou fasádu místního zámku, před námi stojí chátrající kostel sv. Václava z roku 1718 a za námi se rozprostírá několik opuštěných stájí. Stačilo by snad jen to koňské zaržání, zvuk pochodujících nohou vojáků na náměstí zámku nebo obličej princezny vyklánějící se z okna, a rázem bychom se přesunuli o několik století zpět.
Mírné zakručení v břiše mě vytrhává z historických představ a společně s dětmi usedám na zmíněné kmeny. Všichni vyndávají z batůžků polední posilu a s chutí se pouští do jídla.
Unikátní vlastností benjamínků a dětí obecně je jejich neustálá hravost. Většina z nich je s obědem rychle hotová, a tak nemeškají a začínají si vymýšlet vlastní aktivity. Někteří v popadaných stromech objevili skvělé hřiště, jiné zaujal nedaleký vysoký porost trávy a pomalu se v něm začínají ztrácet. Právě ten pocit, že nám dokážou v několika metrech trávy zcela zmizet z očí, se jim podle mě líbí nejvíce. Vzniklou situaci si náramně užíváme, můžeme být chvilku v klidu, žádné nebezpečí zde dětem nehrozí. Po několika minutách se Katka, Danča i Mery otáčí a začínají počítat. Úkolem dětí je se co nejlépe schovat. Vysoká tráva děti přijímá stejně ochotně jako vodní hladina – za několik sekund, jako by se všichni pod travnatou hladinu ponořili.
Popojíždíme ani ne 200 metrů a čeká nás poobědový dezert v podobě místní točené zmrzliny. Na pár vzácných okamžiků se v poledním žáru rozprostírá skoro až tíživé ticho. Děti i vedoucí sedí a šťastně lížou to svůdné letní osvěžení.
Pokračujeme. Mezi Březnem a Kolomuty děti čeká jízda zručnosti a kolový sprint. Trénujeme zejména stabilitu jízdy, schopnost zatáčení nebo přesnost sledovat vytyčenou trasu. Mírným tempem se dostáváme na samý okraj Mladé Boleslavi. Zde se snažíme vyluštit těžkou morseovskovou křížovku. Morseovka je těžká pro všechny a zabírá velké množství času. Některým z Benjamínků už ale její systém skoro plně „přešel do krve“ a dříve potřebný čas zkracují skoro na polovinu.
Těsně před třetí dojíždíme před městský bazén na Štěpánce. Má paměť je velmi nespolehlivá, ale přijde mi to jako výjimečný moment. Benjamínci jsou někde včas!
Pár posledních minut využíváme k aktivitě „pomalá jízda“ a ke cvičení jízdy pouze s jednou rukou na řídítkách.
Následuje pokřik a už si naše svěřence odvádí rodiče s úsměvy na rtech. Z výpravy mám velmi příjemný pocit a jsem rád, že se vše vydařilo. Doufejme, že se tak stane i na cyklovýpravě příští.
Těším se!
Náprstek
