Rubrika: Zápisy Benjamínci

Na naši první letošní Benjamínčí výpravu vyrážíme vlakem v pěkném počtu 15 Benjamínků a pět dospělých. Postupně vystřídáme tři vlaky – v Turnově přestupujeme z ČD na Arrivu a v Liberci na Länderbahn. Tam se k nám připojuje Riki s Anežkou a Bertíkem. Vystupujeme na zastávce Andělská Hora, odkud už jdeme po svých.

Cestu lemuje Nisa, která svou vůní a množstvím vody spíš než leden připomíná jaro. Sem tam nás míjí běžci a lidé venčící psy. Zanedlouho stoupáme na zříceninu hradu Hamrštejn, kde svačíme. Prolézáme torza hradních zdí a potom už sestupujeme dolů k řece, kterou překonáváme pomocí transbordéru s ručním pohonem. Je to dobrodružné, ale na druhém břehu jsme raz dva.

Pokračujeme po druhém břehu a koukáme, jestli nenajdeme nějakou stopu, kterou bychom mohli odlít. Máme s sebou totiž (už jako mnohokrát) sádru a výbavu na dělání odlitků. Štěstí nám ale nepřeje, protože půda je rozbahněná, takže by nám sádra nezaschla.

V rámci další zastávky na svačinu (kterou E.T. s Fíkem zahajují lehkou kolizí na kluzkém žebříku přes plot obory a následným elegantním pádem na zadek) si povídáme o skautském pozdravu a nacvičujeme podání levé ruky. Při té příležitosti si opakujeme, jak se kdo jmenuje. K našemu zděšení jsme totiž zjistili, že jsou mezi námi tací, kteří ani po dvou letech neznají jména ostatních Benjamínků (a co hůře, ani nás, vedoucích – ne, Landa opravdu není Budul ani Náprstek a už vůbec ne „paní učitelka“). Pobaveni a osvěženi pokračujeme v cestě.

Po pár kilometrech přicházíme na nádraží s nápisem Kryštofovo údolí, odkud máme jet domů. Před tím ale ještě pádíme dolů do vesnice, kde se nachází parádní dřevěný orloj. A protože se blíží celá, tak spěcháme, abychom ho viděli v akci. Přicházíme asi minutu před začátkem a pozorujeme pohyblivé dřevěné figurky a krásné vyřezávané ozdoby. Potom se jdeme podívat na nedaleký dřevěný Betlém a na sochu čůrajcího pejska (která je v lednu samozřejmě mimo provoz a na venčení si bude muset počkat do jara).

Potom jdeme na kopeček k malebnému dřevěnému kostelu, kam nakoukneme. Opět míříme nahoru k nádraží, ale protože máme ještě chvíli, tak stavíme domečky z přírodních materiálů.

V půl čtvrté nasedáme na vlak a přes Českou Lípu jedeme domů. Výprava to byla moc pěkná a i přes nezdar s odléváním stop jsme si ji všichni užili.

Všechny fotky z výpravy najdete TADY.

Zápis a fotky Landa

V 7 hodin se všichni setkáváme na hlavním nádraží a už při pohledu na náš slavnostní dress code je jasné, že tahle výprava nebude jen tak ledajaká – máme totiž namířeno do Stavovského divadla, na výstavu a do muzea!

Nasedáme do vlaku a vytopený vagón nám přijde vhod, protože je poměrně vlezlá zima. Do Prahy přijíždíme před devátou a po překonání Sherwoodu míříme pod vedením Náprstka do Betlémské kaple, kde je výstava betlémů. Za pokladnou nás vřele vítá pán pohádkově-svěrákovského vzezření a my se rozptylujeme po výstavních prostorách. Množství a rozmanitost vystavených betlémů je fascinující stejně jako jejich pojetí a materiály, z nichž jsou vyrobené – kromě tradičnějších dřevěných a papírových kousků jsou zde i takové unikáty jako betlém vyrobený z kopřiv. Výstavu protíná umělý potůček s dřevěným mlýnským kolem, které se otáčí a pohání velký louskáček na ořechy (ten má velký úspěch). Někteří si ve zdejším krámku kupují maličkosti s vánoční tematikou. Při odchodu jsme nominováni, abychom pro příští ročník také vlastnoručně vyrobili jeden výstavní kousek.

Po výstavě už míříme přímo ke Stavovskému divadlu, kde se setkáváme s Piškoty. Před vchodem ještě svačíme a jdeme se usadit do hlediště. Představení, které nás čeká, se jmenuje Vánoce v opeře a je průřezem vánočně laděných hudebních děl a básniček (kterým paní moderátorka říká próza) s doprovodným komentářem. O zpívanou část se stará soubor Dětská opera Praha a několik dalších účinkujících sólistů. Zajímavé je také varhanické okénko, během něhož se od profesionálního varhaníka dozvídáme zajímavosti o tomto velkém hudebním (ná)stroji.

Po představení se hrneme do šatny, jejíž provoz na pár okamžiků zcela ochromujeme. Vše ale dobře dopadne a po převlečení všech účastníků a nenápadném upozornění personálu, že už bychom opravdu měli jít, opravdu jdeme.

Loučíme se s Piškoty a míříme přes Karlův most na Kampu do Muzea Karla Zemana, jehož expozice je věnovaná filmovým efektům a trikům. Nejvíce nás asi zaujme létací stroj, potápěčský skafandr nebo fotokoutek, kde se lze vyfotit v letu na koni nad propastí. Expozice ale také obsahuje mnoho zajímavých příkladů toho, jak se Karel Zeman v době před digitálními efekty geniálně popasoval s řešením triků ve svých filmech.

Čas nás trochu tlačí, takže před muzeem obědváme a vyrážíme na vlak. Jdeme svižně, ale i tak musíme nakonec i popoběhnout a vlak stíháme tak tak. Uff. Dostat se přes davy turistů v centru je holt umění.

Domů přijíždíme před pátou, dáváme pokřik a rozchod. Výprava se vydařila a už se těšíme na naše další adventní podniky, kterými je Betlémské světlo a vánoční schůzka!

K naší listopadové jednodenní výpravě se scházíme v sobotu v 7:30 na hlavním nádraží zahaleném do podzimního mlžného oparu.  Výpravy se účastní 13 Benjamínků a 3 dospělí. Nastupujeme do přistaveného vlaku a zabíráme si jeden oddíl vagonu jen pro sebe a tím šetříme uši spolucestujících, kterým oblíbený i když zakázaný popěvek „ My jsme v Turnově!!“  zpestří pouze naše vystupování. Zajímavostí zůstává, že většina jedinců při závěrečném otázkáči nevěděla, kde že jsme to přestupovali. Další přestup nás čeká v Železném Brodě a za chvíli již vystupujeme do prosluněného jasného počasí v Jesenném.

Připojujeme se na Palackého stezku a po chvíli chůze zastavujeme u náhonu k malé vodní elektrárně. Zde si povídáme o Františku Palackém a Katka nám jeho podobiznu ukazuje na tisícikoruně, kterou pohotově vytáhla z kapsy u kalhot. Poté se již obracíme k bájným hrdinům naší historie, kteří nás budou provázet po celou naši výpravu.

Benjamínci se rozdělují na tři slovanské kmeny a pod vedením praotce Čecha stoupají na horu Říp, aby se rozhlédli a rozhodli, kde se usadí. Každá skupinka pak na svém vyvoleném místě zakládá svou vesnici. Svahy našeho pomyslného Řípu byly poněkud strmější, než se čekalo a Mišula zakončil svůj sestup parádním parakotoulem. 

 Po vyhodnocení vesniček, se již chystáme k dalšímu pochodu, když někdo začne křičet, že v náhonu plave divná ještěrka. Po bližším ohledání zjišťujeme, že se nejedná o ještěrku ale o lasičku a že ani tak neplave, jako se spíš topí. Ke vší smůle se nachází u druhého břehu, než jsme my. Nakonec se nám ji podaří pomocí dlouhé větve přiblížit a vylovit, ale zvířátko již bohužel nejeví známky života… Škoda, že jsme ji neobjevili o chvilku dřív…

Při dalším zastavení se Benjamínci seznamují s Krokovými dcerami – s Libuší řeší zapeklitý sousedský spor o ořechy, Teta je učí rozmlouvat s duchy a Kazi zkouší, jaké znají stromy a byliny. Posledně jmenovaná málem utrpěla infarkt, když jí kdosi tvrdil, že ukazovaná šiška je z buku!!

Kolem Navarova začínají drobné rebelie, kdy už konečně budeme péct slibované buřty. Naštěstí záhy docházíme k T.O. Ztracenka, kde nám přítomní trampi kamarádi dovolují využít jejich ohniště a krize je tímto zažehnána. Paleček svůj opékaný rohlík dočista spálil a stálo nás velké úsilí ho přesvědčit, aby takto zuhelnatělé pečivo nekonzumoval. Po posilnění pokračujeme v další cestě. 

Před Kozincem Benjamínci zhotovují pro Libuši kolébky, aby podle toho, zda se potopí či nikoliv, mohla věštit, jaké nás čekají doby. Kolébka jednoho z kmenů připomínala spíše fregatu, měla dokonce i stěžeň. Maxova kolébka byla zase špalek téměř ve velikosti skutečné kolébky, ale obětavý Náprstek ji donesl až k vodě, kde se ukázalo, že všechny kolébky plují, tudíž nás čekají blahobytné doby.

Dalším úkolem bylo následovat Libušina koně, který Benjamínky dovedl k Přemyslovi. Tento úkol všichni splnili a jako první Přemysla zahlédl Pavián, na což byl náležitě hrdý.

Pak jsme se již přesunuli do těsné blízkosti zastávky Plavy, kde se ještě Benjamínci stali na chvíli Bivojem  – přenášeli kance a Šemíkem – soutěžili v mohutném skoku z místa.

Za chvíli nám již přijel zpáteční rychlík, kterým jsme dorazili zpět do zamlžené Boleslavi.

Všechny Náprstkovy fotky z výpravy naleznete pod tímto odkazem.

Zápis Danča

Na naši výpravu do podzimních Krkonoš se scházíme v sobotu v 8:20 na hlavním nádraží v počtu 11 Benjamínků a 5 dospělých. Chybějící zbytek osazenstva marodí. Přesouváme se na nástupiště a po chvilce nasedáme do vlaku směrem na Tanvald. Po cestě hrajeme pozorovací bingo, a tak všichni koukají z okna na míhající se krajinu, která je zahalená do poctivé podzimní mlhy. V Tanvaldu po krátkém čekání přestupujeme do druhého vlaku, který po bývalé ozubnicové dráze stoupá přes Kořenov až do Harrachova, jenž je naším cílem.

Vystupujeme a shledáváme, že navzdory předpovědi neprší – paráda! Neotálíme tedy a vyrážíme po lesní cestě zapadané listím. Kolem cesty je ještě plno hub, ale už jsou přešlé prvními mrazíky. Na konci Harrachova ještě Landa s Katkou doplňují v místním ne zrovna dobře zásobeném supermarketu zásoby jídla a krátce nato vcházíme opět do lesa, kde obědváme a hrajeme hru, v níž si osazenstvo naší vysokohorské expedice má opatřit potřebné vybavení. Kreativní jedinci trvají na tom, že by si raději než mačky a cepín vzali dort. Poté začínáme hrát naši již tradiční celovýpravovou hru na lavinu (najdi si vyvýšené místo), Yettiho (schovej se) a vichřici (udělej holubičku).

Naším dalším průběžným cílem jsou Mumlavské vodopády, kde je poměrně dost turistů, takže se zde nezdržujeme příliš dlouho, přecházíme lávku a pochodujeme dál.

Pomalu ale jistě stoupáme výš a po nějaké době zastavujeme a hrajeme hru, při níž se rozdělujeme na dvě expedice, které si mají za úkol postavit celkem tři výškové tábory a zdolat vrchol (strmá lesní stráň).

Na okamžik začíná trochu pršet, z čehož nemáme radost, ale déšť po chvilce ustává a my pokračujeme ve výstupu. Přicházíme k prvním stavením na Studenově a potkáváme se ostatními skauty z našeho oddílu v čele s Budulem, Klárkou a Pampeliškou. Pozorujeme majestátního maxipsa dohlížejícího na provoz na cestě před restaurací. Zanedlouho po tom, co se cesta začne lámat mírně dolů směrem k cíli naší cesty, Rybínovým boudám, se před námi rozprostírá nádherná podívaná – mlha přelévající se z kopce na kopec a vyplňující údolí pod námi a do ní svítící odpolední slunce. Jsme nad mraky a je to doslova povznášející pocit. Terezka naše kochání se panoramaty korunuje prohlášením, že „jsme úplně jako bůhové“.

To už ale přicházíme k chalupě s velkým nápisem Rybínovy boudy na štítě a protože je nám jasné, že je jsme v cíli, fotíme se před ní. Opak je ale pravdou, protože lidé uvnitř skupinu skautů rozhodně neočekávají. Koukáme proto ještě do mapy a zjišťujeme, že musíme ještě malý kousek popojít. Naše ubytování se totiž jmenuje Bělohradská bouda. Krátce před sestupem na cestu k boudě se před námi ještě jednou otevírá přenádherný pohled do krajiny.

Po příchodu luštíme šifru, která skrývá další instrukce ohledně ubytování. Valča s Kájou jsou vyslány na výzvědy k panu kuchaři a přicházejí s pokyny k ubytování. Přezouváme se a zabydlujeme se v pokojích, kde si povlékáme postele. Potom už rozjíždíme přípravu večeře (kuskus se zeleninou a čaj) a po večeři ještě následují akce venku, kde se mezitím už úplně setmělo. Jednou z her je stezka odvahy, kterou všichni zvládnou na jedničku. Po návratu dovnitř si ještě čteme kapitolu o měsíci říjnu z knížky o skřítku Rozekvítkovi.

Ráno vstáváme do o poznání lepšího počasí. Oblékáme se a světe div se, jsme ze všech oddílů (Piškoti, BO) první venku! Pod vedením Náprstka dáváme rozcvičku a po ní balíme a snídáme, abychom mohli vyrazit na cestu. Dnes jdeme přes Čertovu horu a naším cílem je opět nádraží v Harrachově, odkud nám před třetí jede vlak. U horní stanice Čerťáku zastavujeme a svačíme a probíhá stavba domečků pro skřítky.

Jakmile mineme davy lidí, kteří přijeli nahoru lanovkou, začínáme opět po sjezdovce klesat směrem k Harrachovu. Fotíme se s mlžným mořem pod námi a pokračujeme. Po cestě procházíme kolem skokanských můstků, které halí podzimní mlha. Nejimpozantnější je pohled na můstek, odkud zrovna několik odvážlivců skáče bungee-jumping. Max chce jít taky, ale přesvědčujeme ho nakonec, že bude lepší ještě pár let počkat.

V Harrachově obědváme na lavičce u pramene Sv. Jana Nepomuckého a potom ještě stavíme u sportovního areálu, na jehož prosluněné tribuně hrajeme hru v bzučení na výdrž. Potom už vyrážíme směrem k nádraží, kde se setkáváme s našimi zbylými dvěma oddíly a krásně naplňujeme celý jeden vagón přijedšího mezistátního vlaku z Polska! Opět přestupujeme v Tanvaldu a lehce po páté se už vítáme v rodiči v Boleslavi.

Výprava se vydařila a až na pár sobotních kapek nám přálo počasí. Podzimní příroda se nám ukázala v plné kráse a obzvlášť na výhledy do krajiny poseté cáry mlhy budeme všichni dlouho vzpomínat.

Pocity osazenstva z výpravy hezky shrnuje Paviánovo výtvarné dílo z vlaku zachycené na úplně poslední fotce (nápis je odpovědí na otázku Co se ti NElíbilo na výpravě?). Takže myslím, že je vše, jak má být!

zápis a fotky Landa

Všechny fotky ZDE