Scházíme se trochu netradičně na nádraží Mladá Boleslav město a všichni trochu netrpělivě vyhlížíme Landu, jenž u sebe má jízdenky a jenž trochu zaspal a nestíhá (pardon). Nakonec však zhruba 3min před příjezdem našeho motoráku dobíhá a naše výprava nastupuje na palubu. Míříme do Libošovic, odkud máme v plánu podniknout naši stopařskou pouť. Máme s sebou i sádru na odlévání stop, ale jak se ukáže později, podmínky nám příliš nepřejí (ostatně jak se už ve vlaku nechala slyšet Mary: „Já snad nikdy nezažila, že bychom ty stopy fakt odlévali.“. Čerstvě napadaný sníh přesto skýtá plno příležitostí prohlédnout si alespoň čerstvé stopy různých ptáků a lesní zvěře, a tak v Libošovicích vystupujeme, sundáváme roušky a vyrážíme.
Po příjezdu do Libošovic 
Pocukrovaná pole , v pozadí Trosky 
Zamrzlé kaluže na poli 
Svatá Barbora?
Jakmile opouštíme poslední domky, rozprostírají se před námi sněhem lehce pocukrovaná pole a nad nimi se tyčí Trosky. Jdeme polní cestou po červené značce a většina osazenstva se nejvíce baví dupáním na ledem pokryté kaluže. Křupe to sice impozantně, ale je to tak trochu koleda o namočení bot hned dopoledne a málem to vede k tomu, že si někteří sotva všimnou velkého stáda srnek v dálce nebo drobných ptačích stop ve sněhu u cesty. To už ale začínáme klesat do údolí lemovaného pískovcovými skalisky a Štěpka vyhlašuje soutěž v hledání skalního reliéfu Svaté Barbory, který zde kdysi vytesali horníci těžící pískovec. Reliéf nakonec všichni Benjamínci úspěšně minou, protože není zrovna ve výšce jejich očí. Máme taky trochu pochybnosti, jestli je to opravdu Svatá Barbora a ani ostřílení znalci světců si nejsou jistí, takže zůstáváme u té Barbory.
O kus dál dáváme terénní závod na jednotlivce, kde je potřeba oběhnout smrk (trénink poznávání stromů pro ty, kteří na oddílovce nerozeznali jehličnan od listnáče) a zdolat pahorek u cesty. Nejsvižněji se vegetací probojovali Davídek, Dobby a Vojta. Štěpka, Mary a Náprstek mezitím opodál v postranním údolíčku rozdělávají oheň na opékání buřtů. Vyprávíme si, že v tomto údolí náš oddíl za totality, po zákazu skautingu, pořádal potají malé letní tábory. V kameni u ohniště je tu na památku vyrytá skautská lilie. Zatímco se ohýnek rozhořívá, dělíme se na dvě skupiny po čtyřech a úkolem je také rozdělat oheň. Po vyškrtání všech sirek a občasném obláčku kouře hodnotíme úsilí družin ale i tak vcelku kladně, protože obě měly ukázkově ohraničená ohniště kameny a nanosily si dostatek relativně suchých větviček na podpal. Všichni se tedy přesouvají k velkému ohni a společně opékáme a ještě si říkáme o tom, jak zamaskovat ohniště.
Po odchodu se ještě na okamžik zastavujeme u bývalé skalní kovárny a potom dáváme pod velkým skalním převisem soutěž v hodu šiškou do výšky (kterou posuzuje vícečlenná odborná porota). Co nevidět už přicházíme k trampské osadě El Torro, jedné z posledních opravdových trampských osad v Českém Ráji. Prohlížíme si totem a slavnostní ohniště a ochutnáváme vodu ze studánky, která pryští přímo z pod skály. Dále pokračujeme přes uzoučký mostek přes Žehrovku na druhý břeh, kde jsou v igelitu sbalené balíky sena. Dáváme závod v tom, jaká družina dostane všechny své členy na balík a je to legrace jak pro účastníky, tak pro nás, pozorovatele.
Pokračujeme v cestě, procházíme kolem Podsemínského mlýna přes Nebákov a pomalu míříme na vlakovou zastávku v Malechovicích. Čas máme perfektní, a tak ještě dáváme závod dvojic v běhu. Potom ještě někteří dojídají svačiny a už nám s houkáním přijíždí vlak do Mladá Boleslavi.
Výprava se vydařila a i když jsme byli v poměrně skromném počtu, tak jsme si ji patřičně užili. A ty sádrové odlitky asi budeme muset vyzkoušet, až bude sucho a tepleji.
Všechny fotky z výpravy včetně těch od Náprstka, který také fotil, naleznete pod tímto odkazem.
