Pokud se k Vám náhodou nedostala tištěná verze benjamínčího táborového oznamovatele, můžete si ho stáhnout, prohlédnout, vytisknout… Jak Vám bude libo.
Rubrika: Zápisy Benjamínci
Zápisy z akcí Benjamínků
Předposlední výprava skautského roku nás tentokráte společně s Bobřím oddílem zavedla na Ploučnici.
Již v pátek večer jsme se sešli na hlavním nádraží, odkud jsme s Ještěrem, Katkou a Bennym vyrazili vlakem směr Česká Lípa. Adrenalinový zážitek jsme měli již ve vlaku, který měl 15 minut zpoždění a dle jízdního řádu jsme měli v České Lípě na přestup pouhé čtyři minuty. Vše ale dobře dopadlo, přestoupit jsme stihli a kolem osmé hodiny večerní vystupujeme Pertolticích pod Ralskem. Odtud se vydáváme pěšky přes vesnici Srní Potok, kde se k nám přidávají Fretka s Brzdou, kteří nám dodávkou vezli lodě, batohy a věci na vodu. Pokračujeme kolem nakloněného řopíku do blízkého lesa, kde přespíme pod širákem. Večeříme z vlastních zásob, trháme borůvky a lesní jahody. Jenže to se zjevně nelíbí místním komárům, kteří hbitě využívají situace, že si mohou dosyta užít kořisti a nepřestávají nás až do našeho odchodu druhý den ráno štípat a vlezle kolem nás bzučet.
Po noci plné štípanců a neutichajícího bzukotu jdeme na rozcvičku a snídáme rohlíky s máslem a marmeládou nebo medem. Někteří Benjamínci překvapují svým apetitem a dokážou spořádat i čtyři rohlíky. Vědí ale, proč to dělají. Máme před sebou náročný den.
Pěšky jdeme krásnou krajinou až k průrvě Ploučnice a nejdříve se kocháme výhledem na úsek, který máme před sebou. Poté nám kochání poněkud zhořkne, neboť vidíme to kvantum lidí, které se na Ploučnici také chystá. Pozitivní ale je, že se k nám zde přidává Danča se Štěpkou, Riki s Bertíkem a Motejl s Kůzletem.
Přebalujeme věci, protože nakonec pojedeme nalehko, jelikož ani v Ploučnici není dost vody. Rozdělujeme se také do posádek – tentokrát tvoříme dvojice kormidelník z Bobřího oddílu a háček z Benjamínků – a vydáváme se na naši plavbu. Někteří ještě plní mlčenku z benjamínčí výzvy.
Průrvou projedeme hladce a pak se řeka klikatí dál a dál. Za mostem v Srním Potoku zastavujeme a opékáme si buřty k obědu. Někteří Benjamínci se koupou. Znovu zastavujeme až na Borečku, kde opět rychle přebalujeme a odtud již pokračujeme natěžko. Riki s Bertíkem jedou domů a Brzda s Motejlem odvážejí auta. Ostatní se vydávají na sobotní závěrečný úsek plavby až na Indiánskou louku, kde se utáboříme na noc.
Vaříme večeři, hrajeme hry, které pro Benjamínky připravil Bobří oddíl, a někteří plní další úkol z výzvy – noční stezku. Potom již ale zalezeme do spacáků a jsme rádi, že komáři zůstali v lese pod Ralskem.
Ráno se balíme a vydáváme se opět na cestu. Užíváme si pěkné počasí a nádherné meandry Ploučnice. Na oběd zastavujeme na louce, někteří se koupou, jiní odpočívají před náročnou cestou „českými mangrovy“ do Brenné. V Brenné vystupujeme, většina z nás je poštípaná od komárů nebo poškrábaná od větví a keřů, kterými jsme projížděli, ale všichni jsou spokojení. Myjeme lodě, nakládáme, balíme a vydáváme se na cestu na nádraží a vlakem zpět domů. Na lodi jsme tentokrát ujeli celkem 28 km.
Fotky z výpravy zde.
V sobotu ráno se jako obvykle scházíme na hlavním nádraží v Mladé Boleslavi, dnes s koly a helmami, které nám Brzda nakládá do dodávky a veze je směr Česká Lípa. My spolu s Amazonkou, Borůvkou a Kubou nastupujeme do vlaku a odjíždíme týmž směrem.
Cesta rychle ubíhá, na hlavním nádraží v České Lípě k nám přistupuje Danča se svým bráchou Jirkou a pak to již netrvá dlouho a vystupujeme na zastávce Česká Lípa – Střelnice. Vyložíme kola, zapneme helmy, proklepeme svaly a vydáváme se za našim dnešním dobrodružstvím. Čeká na nás cyklostezka, která se jmenuje Varhany a která vede stále do mírného kopce až do Kamenického Šenova k Panské skále.
První zastávka na naší cestě nás čeká zanedlouho na okraji města v místě vhodném pro vyzkoušení našich cyklistických dovedností a také pro menší odpočinek a zkrocení prvního hladu. Vyzkoušeli jsme si Šnekovu oblíbenou disciplínu (dle které dostal i svou přezdívku) – co nejpomalejší jízdu ve vymezeném úseku.
Cyklostezka vede krásnou krajinou mezi stromy a loukami, párkrát se po cestě zastavujeme a občerstvujeme se, hrajeme Popletu v kleci, a dokonce si můžeme u studánky doplnit vodu i opláchnout zpocené obličeje.
Po necelých třech hodinách dorážíme k cíli naší cesty – na Panskou skálu.
Zde obědváme, jíme nanuka a odevzdáváme Míšu do dobrých rukou ne krále Miroslava, ale jeho rodičů.
Prohlédneme si a zdoláme Panskou skálu a zjišťujeme, že máme ještě relativně dost času. Padá návrh, že bychom po cestě zpátky mohli navštívit muzeum hasičů. Za chvíli před ním tedy zastavujeme, ale je zavřeno. Snažíme se dovolat na uvedená telefonní čísla, ale je nám sděleno, že se zrovna hraje hokej a že máme smůlu – nikdo nám teď prostě muzeum neotevře.
To nás ale neodradí, protože Borůvka má v záloze ještě pár her, a tak hrajeme invalidku, cukr-káva-limonáda a čísla. Moc nás to baví, nakonec se zapojují i vedoucí. Hry nás ale bavily až tak moc, že zjišťujeme, že už opravdu musíme jet, jinak nestihneme vlak.
Poslední úsek cesty je opravdu rychlý, řada z nás láme vlastní rychlostní rekordy. Po příjezdu k dodávce už je tak tak pozdě, že musíme shodit helmy a kola rychle položit do trávy a nechat na Brzdovi, Štěpkovi a Danče, aby je pak naložili sami. Mezitím rychle sprintujeme na zastávku – vlak je již ve stanici. Nakonec ale vše stíháme, nastupujeme, dokonce si ve vlaku i sedáme a v klidu dojíždíme do Mladé Boleslavi.
Celkem jsme na výpravě ujeli krásných 36 km a snad kromě Muhuova odřeného kolene se nikomu naštěstí nic nestalo.
Fotogalerie z výpravy je dostupná zde.
K výpravě se scházíme na hlavním nádraží, kde nakládáme do dodávky věci na vodu a batohy, abychom se co nejlépe vešli do vlaků, které nás dopraví do Ústí nad Labem – Střekova. Odtud přecházíme po cyklostezce vedoucí podél Labe pod hrad Střekov k Masarykovu zdymadlu. Cestou nám Moteyl, co by zasloužilý ústecký rodák, ukazuje, kde byla dříve loděnice vodních skautů. Tento oddíl ale nebyl po revoluci znovu obnoven, proto v Ústí v současné době působí pouze skauti suchozemští. U zdymadla zastavujeme a vysvětlujeme si, k čemu celé vodní dílo slouží, jak funguje a jak jím budeme proplouvat. Pak již jen krátká zastávka v Malířském koutku – malebná náves s původními hrázděnými domky, odkud je krásný výhled na hrad Střekov, který dříve hojně využívali malíři – a jsme na místě dnešního vyplutí. Svačíme, přebalujeme a převlékáme se na vodu, rozdělujeme posádky a pak již konečně vyplouváme…
Zastavujeme na parkovišti pro plavidla čekající na proplavení zdymadlem. Zde uvedené telefonní číslo nás spojí s obsluhou plavebních komor. Přestože máme dopředu potvrzené povolení k proplutí, pán o nás neví, není na nás připraven, a proto musíme čekat cca 20 min, než napustí plavební komoru. Tohoto času využíváme k obhlídce velké nákladní lodi Beatrice kotvící na protějším břehu a tipujeme, kolik může takový kolos vážit.
Ale to už se začíná otvírat horní brána plavební komory a zelená na semaforu nám říká, že můžeme vplout dovnitř. Velká vrata se za námi opět zavírají a naše 4 pramičky s napětím očekávají, co se bude dít. Komora se začíná vypouštět a my na jejích kamenných zdech sledujeme, jak přibývá mokré plochy zdiva, tj. jak hluboko klesáme. Plavčíci tento moment prožívají různě, někdo si přijde jak Jonáš v břiše velryby, někdo očekává příšeru z Loch Ness, jiný, že nás spláchne mohutný proud, starším jedincům dokonce proplutí komory evokuje kremační zařízení! Naštěstí se ale žádná z obav nevyplnila, vrata na spodní části komory se spolu se zeleným signálem na semaforu také otvírají a my s úlevou a mnohohlasným pokřikem „Děkujeme!“ opouštíme mohutné zdi komory a vyplouváme do volného proudu Labe.
Proplouváme Ústím a před Neštěmicemi vyhlížíme Dančinu maminku, která by nám měla přijít zamávat. Shledáváme se s ní i s jezevčicí Amy u bývalého přívozu Neštěmice-Svádov, kde přistáváme a za neutuchajícího radostného Aminčina štěkotu obědváme. Po krátkém ráchání pokračujeme v plavbě, pramičky si udržují větší či menší rozestupy dle aktuální výkonnosti jejich poháněčů. Pro zpestření plavby rozpoutáváme boj se 4 tenisáky, kdo nějaký ukořistí, snaží se ho umístit do lodi sousední posádky a ta se zase snaží vyhnout zásahu, ale přitom ukořistit míč, aby mohla také zaútočit. A tak se pod neustálou palbou dostáváme až k děčínskému silničnímu mostu, kde se nachází kemp, v kterém budeme dnes nocovat.
Brzda odjíždí vlakem zpět do Ústí, aby přivezl dodávku s našimi věcmi, Katka s Fretkou jdou nakoupit proviant na večeři a neděli. Benjamínci zatím absolvují běhací otázkáč, z kterého vyplyne, že si někteří myslí, že plujeme po Vltavě a kempujeme v Jičíně, a dokonce že jsme dopoledne proplouvali hydrantem. Vše si vysvětlíme a po uvedení nesprávných odpovědí na pravou míru přejdeme k nácviku volšáků. Některému týmu se daří lépe, jinému hůře, stále máme v hodech a chytání velké rezervy. Po příjezdu Brzdy stavíme stany a přístřešky, vaříme večeři a pak již všichni uondáni zážitky a sluníčkem uléháme k spánku.
Ráno nás i přes včerejší upozornění, že kdo bude ráno hlučet, bude náležitě potrestán, budí ještě před budíčkem tradiční ševelení některých stanů, které se dokonce promění až v hlasité mňoukání!!! Vybíháme tedy na rozcvičku zpestřenou dvojitým výběhem schodů na silniční most, kde se nám otevírá krásný pohled na děčínský zámek a Pastýřskou stěnu. Po snídani nastává balení, Brzda s Eldou sváží dodávku do Bad Schandau, našeho dnešního cíle. My ostatní vyplouváme, Brzda s Eldou se k nám opět přidávají za Prostředním Žlebem, kam dorazili vlakem. Sice o jednu zastávku přejeli, protože nestihli dát včas znamení k zastavení vlaku, a tak se kus museli proběhnout zpět, ale jak jsme později zjistili, měli velké štěstí, protože cca půl hodiny po té, co dorazili, vjel na koleje ve Žlebu odbržděný traktor a vyřadil trať na 2 hod. z provozu.
Pokračujeme plavbou labským kaňonem, kdy se po obou stranách zdvihají skalní masivy a my nad každým flíčkem spekulujeme, jestli to není horolezec. Za Dolním Žlebem zastavujeme na oběd, který si někteří gurmáni doplňují všude okolo planě rostoucí pažitkou. Většina benjamínků propadá sběračské vášni a plní si čepičky škebličkami, ale nemáme již mnoho času nazbyt, a tak záhy pokračujeme v plavbě. V Hřensku opouštíme definitivně naši vlast a dostáváme se do Německa. Předtím to bylo trochu sporné, protože od Dolního Žlebu prochází hranice řekou. Obáváme se trochu časové tísně, a tak se všichni opíráme do pádel, pramičky letí po proudu, že s takovýmto nasazením bychom hravě dojeli až do Drážďan.
Poté co nám historický výletní výtah na pravém břehu napoví, že už jsme v Bad Schandau, zpomalujeme a necháváme se pohoupat vlnami, které vytváří projíždějící čluny a výletní lodě. Přistáváme kousek od nádraží a ještě nám zbývá dostatek času na vodní hrátky, pozorování projíždějících parníků a v neposlední řadě na umytí a naložení pramic. Pak již nastupujeme do vlaku, kde nám paní průvodčí ukazuje traktor, který způsobil výluku na trati. Bez dalších překážek se vracíme zpět do Boleslavi plni zážitků z plavby krásným labským údolím.
Zapsala Danča.
Fotky z výpravy naleznete zde.
Na výpravu se scházíme v sobotu kolem osmé hodiny ranní na hlavním nádraží. Celkem nás je 16, dvanáct Benjamínků a čtyři vedoucí. Naším dnešním cílem je vyzkoušet si, zda ujdeme tři kilometry tzv. natěžko – s velkým batohem. Proto malé batůžky přesouváme k Brzdovi do auta a místo nich si nahazujeme velké krosny. Už na nástupišti se setkáváme s menší komplikací: přijíždí pouze jeden vagon, který už je téměř obsazen, a protože jedeme společně s Piškoty, je nás přes třicet. Ačkoliv jsme byli dopředu nahlášeni jako skupina, České dráhy nejspíše usoudily, že se to nějak zvládne. A zvládlo. Paní průvodčí požádala ty, kteří ve vlaku již seděli, aby si vystoupili, my jsme se nasáčkovali co nejvíc k sobě a nakonec jsme se všichni nějak poskládali a vyzkoušeli si tak jízdu na indický způsob. Dále jsme tedy jeli v duchu hesla: „Nezastavujeme, máme zpoždění“ protože nikdo další by se už do vlaku opravdu nevešel.
Úspěšně jsme dojeli na zastávku Trnová, odkud jsme se vydali po zelené turistické značce do vesnice. Zde potkáváme milého pána, který se nám zmiňuje o bájné bandě loupežníků: říkalo se jim Petrovští a právě tady byl jejich rajón. Je krásné jarní počasí, na zahrádkách vidíme tulipány a narcisy, kvete zlatý déšť, a dokonce už i sněží odkvétající kvítky jabloní a třešní.
Abychom uměli tu krásu kolem nás nejenom vnímat, ale i pojmenovat, zastavujeme se a dostáváme za úkol rozpoznat co nejvíce rostlin kolem nás. Můžou to být kytky i stromy, ale nic netrháme, pozorujeme očima a při vyhodnocení si vše vzájemně ukazujeme. Po svačině pokračujeme v cestě, která se mění z krásné pěšinky v bahnitou a od těžké techniky rozježděnou pláň. Je sucho, ale i tak se nám nejde úplně nejlépe, a tak si dopřáváme zasloužený odpočinek ve stínech stromů. Na posledních pár set metrech nás čeká chůze po silnici, což si zpříjemňujeme slovním fotbalem. Kopčem nás od odbočky ze silnice doprovází k Boudě – cíli naší dnešní cesty. Kolem ní se rozprostírá krásná louka, kde už táboří Bobří oddíl. Sundáváme batohy a dáváme si oběd z vlastních zásob.
Protože je na večer naplánovaný oheň, máme za úkol nasbírat chrastí, abychom měli čím naplnit pagodu – tu už krásně připravil Fretka. Hned nad loukou je stráň, kde o suché smrkové větvičky není nouze, a tak se pouštíme do sbírání. Jde to celkem rychle, někdo sbírá, někdo transportuje chrastí k ohni pomocí velké plachty a někdo dole pomáhá plnit a udusávat. Jediné, co nám znepříjemňuje práci, je sluníčko, které jako by se ze všech svých sil opíralo právě do naší stráně a našich zad. Naplnění nejhornějších pater pagody (má jich devět), necháváme na Piškotech, chceme totiž, aby byl oheň opravdu celoosmičkový a podíleli se na jeho přípravě všichni. Oheň má být nejen celooddílový (Kosodřevina bohužel nemohla dorazit), ale i slibový, a tak se rozdělujeme na skupinky po třech světluškách (žabičkách) a třech vlčatech. V těchto skupinkách si vysvětlujeme, co slib obsahuje a co znamená být světluškou nebo vlčetem. Protože někteří Benjamínci budou spalovat své přezdívky, jdeme se podívat dál do údolí, abychom našli březovou kůru. Na tu si později Sysel, Tukan, Fík, Kůzle a Frodo napíší svá jména a následně ji hodí do ohně. Tímto rituálem symbolicky přijmou svou oddílovou přezdívku. Jdeme se podívat i do místní jeskyňky, prolézáme tunelem a děláme si společnou fotku.
Před večeří si ještě čteme pohádku Zvířátka a Petrovští, která se odehrává v místech, kde se právě nacházíme. Potom ji společně převypravujeme a jde nám to moc hezky. Večeři si vaříme v kotlících společně s Piškoty. Podle toho, kolik která družina přidala těstovin, se naše večeře proměňuje buď v polévku s těstovinami a zeleninou, nebo těstoviny se zeleninou.
Po večeři si kolem připravené pagody si rovnáme celty, převlékáme se do oddílových triček a říkáme si, jak se u slibového ohně budeme chovat. Za několik okamžiků už všichni stojíme v kruhu a čekáme na slavnostní zapalování, oheň je zapálen ze čtyř světových stran a krásně se rozhoří. Zvuk praskání dřeva se mísí se starou skautskou písní Červená se line záře. Potom předstupují jednotliví Piškoti a skládají svůj vlčácký nebo světluškovský slib. Potom následuje slavnostní spalování přezdívek, všichni Benjamínci bezchybně říkají: „Spaluji své občanské jméno … a přijímám svou oddílovou přezdívku… Po pár písničkách vzpomínáme, kdy kdo dělal svůj skautský nebo vlčácký či světluškovský slib, koukáme na scénky připravené Piškoty a posloucháme krásný lyricky laděný popis dnešního dne očima Bobřího oddílu. Na závěr si posíláme stisk, který sice nedoputoval až ke svému odesilateli, ale i přesto se náš kruh symbolicky uzavírá, neboť členové Bobřího oddílu byli před sedmi lety prvními členy nově vzniklého oddílu Benjamínků a dnes se tady všichni společně setkáváme.
Ráno je trochu chladno. Benjamínci poctivě balí své věci, na dnešní den budou potřebovat jen malý batůžek. Noc byla podle nich trochu divoká, ale všichni se snad vyspali dostatečně. Pomáháme s balení spacáků a karimatek – vidím, že většina z nich se v balení začíná zlepšovat. Po doplnění pitné vody do lahví konečně můžeme vyrazit. Dnešní cestu plánujeme zakončit na nádraží ve Skramouši.
Je kolem desáté a do našich zad začíná intenzivně svítit slunce. První zastávka nás čeká u Suchého mlýna. Zde svačíme a následně děti mají za úkol zakreslit do svých deníků půdorys okolí. Ve skalách okolo nás je totiž vytesáno spoustu malých jeskyň, jedná se o pozůstatky skalních bytů, které společně s mlýnem zanikly na konci 19. století. Benjamínci se s úkolem vypořádávají velmi statečně, neustále kolem nás chodí různé skupinky, které společně prozkoumávají okolí a vše horlivě zaznamenávají do svých notýsků. Koncept půdorysu pro ně není jednoduchý, ale všichni nakonec odevzdají moc hezké plánky.
Po úkolu si ještě společně čteme místní pověst o mlýně. Podle ní mlýn vůbec nesloužil k mletí obilí. Jednalo se totiž o tajné sídlo místních loupežníků, kteří mlýn používali jako své útočiště a skladiště naloupených cenností. Loupežnickou tlupu se nakonec podařilo odhalit díky statečnosti mladé dívky z nedaleké vesnice, kterou vůdce loupežníků unesl. Jak už to u pověstí bývá, i v této je kousek pravdy. Na mapě z josefovského mapování konce 18. století totiž nacházíme v místě mlýna nápis „Räuberloch“ – tedy loupežnické doupě.
Pokračujeme dále po žluté turistické značce. V lese míjíme spoustu poházených pneumatik a dohořívajících ohníčků s větvemi. Vypadá to, že lesní dělníci se chtěli větví rychle zbavit, na zdraví lesa zřejmě nebrali ohled.
Po chvilce stoupání vcházíme do vesnice Nosálov. Zde nás vítají kvetoucí třešně a louky poseté pampeliškami. Když zafouká vítr, ocitáme se v jarní vánici plné okvětních lístků. Po modré směřujeme do Lobče.
Zde míjíme krásně opravený pivovar a zanedlouho usedáme k obědu na lavičky před muzeem místního významného obyvatele, Eduarda Štorcha. Ten se v obci věnoval pedagogické činnosti a také zde napsal některá ze svých slavných děl. Před obědem žádáme pomocí formuláře o přístupový kód. Po posilnění vydatnou porcí chleba, salámu i sýra zadáváme přístupový kód do klávesnice na dveřích a ty se opravdu otvírají. Muzeum je velmi moderně zařízené, můžeme si prohlídnout artefakty ze Štorchova života, na spoustu exponátu si i návštěvníci mohou sáhnout. Asi nejatraktivnější je pro benjamínky veliká socha mamuta, které dokonce červeně svítí oči.
Muzeum opouštíme, ale notnou chvíli ještě trávíme na přilehlém pískovišti. Je plné všemožného vybavení, o kyblíčky, lopatičky nebo sítka tak není nouze. Děti se pouští do budování svého pískového světa. Někteří pracují ve skupinách, jiní mají vlastní pojekty. Na pískovišti také bujně vzkvétá vzájemný obchod, nikdo tak nemá nouzi o „mokrý písek“ nebo o ten prosetý „jemný“. S radostí pozoruji, že se od mého dětství zase tolik nezměnilo. Abychom stihli vlak, musíme se (ač velmi neradi) od pískoviště posunout dále.
Po modré značce mezi poli míříme do Skramouše. Na jeho začátku nás čeká příjemné překvapení – ohrada s kravami. Na několik minut se zastavujeme, zvířata krmíme a hladíme. Na odchodu ještě potkáváme staršího pána v montérkách, který se o krávy stará. Chvilku s ním povídáme a za chvíli už musíme pelášit na nádraží.
Zde svačíme mrkev a hrajeme hry o bonbony. Za pár minut už přijíždí vlak. Jedná se o starý jednovagónový motoráček, při nastupování do něj si připadám až nostalgicky. S otevřenými okny a letním sluncem tak ujíždíme krajinou až na mladoboleslavské nádraží.
Zapsali Mary a Náprstek.
Fotila Katka a Náprstek, celá fotogalerie zde.