Naše početná horolezecká skupina vystupuje po příjemné cestě vlakem na Harrachovském nádraží. Horské město nás vítá mírným deštěm a tak první chvíle trávíme plněním úkolů ve dřevěném přístřešku. Benjamínci zaznamenávají do svých map dnešní trasu na Rybínovy boudy a po pár minutách vyrážíme ztichlým lesem vstříc výstupu na nedobytnou horu Matterhorn.
Každému z dětí se na zádech houpá barevný ježdík, který v prostředí téměř jarního lesa bez jediného kousku sněhu vypadá až úsměvně. Lesní cesta nás dovede na okraj Harrachova, kde u fotbalového hřiště narážíme na první a na dlouhou dobu poslední známky bílé peřiny.
Na tomto místě také krátce svačíme a hrajme hru Sněhová bouře. Pomocí předem domluveného zvuku či slova se týmy musí co nejrychleji najít, všichni ale mají zavázané oči.
Následující cesta přes Harrachov a následně k Mumlavskému vodopádu je zcela standardní. Mumlavu necháváme rychle za sebou, protože i během ponurých dnů jako je tento, se lávka přes řeku hemží turisty. Šedá oblaka nám rychle mizí před očima a my vstupujeme do tmavého lesa. Na větvích smrků jsou vidět malé kapky, pozůstatky nedávného deště, zem je sice stále hnědá, ale v některým místech se už začíná pomalu zelenat.
Na vhodném místě zastavujeme a čeká nás výroba horolezeckých žebříků, které nám pomohou ve výstupu na vrchol, stejně jako pomáhali a pomáhají horolezcům dodnes. Oba týmy splňují předepsané parametry, oba žebříky přečkávají náročné zatěžkávací zkoušky. Bravo! To jsme po pravdě nečekali.
Po pár minutách dorážíme na Rýžoviště, pojmenovaném nikoli podle známé hospodářské plodiny, ale podle historie spojené s rýžováním vzácných rud. (Ano, i tyto zajímavé informace se Benjamínci na výpravách dozvědí :D) Před námi je dlouhé stoupání, a tak před jeho zahájením musíme stejně jako naší historičtí předchůdci umístit iniciály naší výpravy co nejvýše to půjde. Každý tým volí trochu odlišnou taktiku, ale ve výsledku se oba kolíky dostávají do nevídaných výšin.
Zdolání následujícího kopce už některým z nás jde hůře. Náročné stoupání ještě navíc ztěžuje nemalá sněhová pokrývka, která se na tomto úbočí drží zuby nehty. I přes namáhavou chůzi ji ale vidíme moc rádi a někteří z nás již tuší, že nám dalšího dne přijde vhod. Na rozcestí Studenec doráží jednotlivé skupinky v různých časových odstupech. Někdo je vyčerpaný více, někdo méně, ale vidina přibližujícího se cíle všechny žene dál. Po pár metrech klesání tedy dorážíme těsně nad chatu, kde strávíme dnešní noc.
Dobrou náladu, která začíná ve skupině panovat, ještě umocní výhled na louku nad chatou. Stín několika vysokých smrků zde zachoval menší sněhové pole jako stvořené pro vzrušující ježdění plné rychlosti a adrenalinu. Děti na nic nečekají a radostně začínají jezdit, po půl hodině se k několika jízdám nechají přemluvit i vedoucí. Během skotačení na nás dokonce několikrát nesměle vykoukne i pomalu zapadající sluníčko. S jeho západem začíná rychle padat šero i chlad. Celá výprava, jejíž značná část je doslova na ždímání, se tedy přesouvá do teplé a útulné chaty.
Večer trávíme přípravou jídla, hrajme hry a několik odvážlivců vyráží splnit noční výzvu.
Slunečné nedělní ráno zahajujeme jak jinak, než zevrubnou Fretkovou rozcvičkou, která určitě probudí i ty, kteří by ještě nebyli o začátku nového dne zcela přesvědčeni. Po ní následuje výborná snídaně, připravená s mateřskou láskou (máme buchtu a bábovku).
Rychle balíme a následuje finální příprava na zdolání vrcholu. Malí horalové si musí osvojit stavbu přechodného tábora a naučit se vázání na jistící lano. Snažíme se být trpěliví a vše Benjamínkům názorně ukázat. Stavba stanu totiž vyžaduje nejen nutnou dávku zručnosti, ale i správnou komunikaci a spolupráci v týmu. Na konci dopoledne tak děti dokáží s občasnými radami proměnit změť hliníkových tyčí a žlutočerné tkaniny v kostru vnitřního stanu. To považujeme za úspěch. Na druhém stanovišti se učí vázat dračí uzel do ok silnějšího společného lana, které je zachrání v případě pádu ze skalní římsy (naštěstí římsy a hluboké propasti v tomto případě existují jen v dětské představivosti). Ke kýženému Matterhornu vyrážíme asi hodinu před časem oběda. Naposledy máváme chatě. Nyní už není návratu.
Sníh, vítr a šlehání větví (žádné drama, svítí sluníčko nebojte). Dvě pomalu postupující skupinky se šinou tmavým lesem. Každý další krok je vždy těžší, nohy se boří do sněhu na nevyzpytatelných místech. Síly nám docházejí. Když v tom najednou – Matterhorn! V dálce se ve slunci třpytí poslední skalní věž, kterou musíme zdolat. Jakoby z nás spadla tíha batohů (odkládáme je dole 😀 ) a do žil nám najednou proudí nová energie. Už jsme blízko. Opatrně překonáváme poslední překážky a jsme tam. Matterhorn je pokořen.
Nemůže chybět vrcholové foto a zanedlouho už pomalu sestupujeme. Nechceme, aby nás potkal stejný osud jako historickou skupinu, která pokořila Matterhorn skutečný. Dole na dřevěném stolku vybalujeme zásoby a každý se s chutí pouští do vydatného oběda. Jsme spokojení.
Cestu dolů provází mnoho sněhových úseků, a tak jsme za pár okamžiků dole u lyžařského vleku. Zastavujeme se. Nyní už naší skupinu nečeká žádný sníh či bahno. Je čas vytáhnout z batohů zásobní kalhoty a převlíknout každého z kalhot mokrých, které se opět dají ždímat. Mise je úspěšná, za hodinku všichni v pořádku nastupují do dálkového autobusu. Koukáme z okének a máváme Harrachovu a Krkonoším. Díky vám za krásný zážitek.
Zapsal: Náprstek
Všechny fotky z výpravy zde.
