Autor: admin

Na naši letošní vánoční výpravu se scházíme v sobotu v 7 hodin na hlavním nádraží a je nás devět – sedm Benjamínků, Mary a Landa. Cílem naší cesty je Olomouc a čekají nás tedy asi tři a půl hodiny cesty vlakem – hned zkraje tedy stojí za zmínku, že tahle výprava je jednou z nejvýpravnějších vánočních výprav, kterou náš oddíl (včetně velkého) ve své novodobé historii podnikl! Loučíme se s rodiči a nasedáme do vlaku směřujícího do Kolína. Jede to pěkně a my jako tradičně vytahujeme svačiny. Po necelé hodině vystupujeme v Kolíně, kde nějakou dobu čekáme na náš další vlak.

• 

• 

• 

Ten přijíždí krásně na čas, je to pěkný nový Leo Express, a my se pohodlně usazujeme na svá místa. Koukáme z okna, jak se kolem nás rychle míhá krajina – chvilku svítí sluníčko, místy zase vjíždíme do husté mlhy, počasí je tak trochu aprílové. Za Ústí nad Orlicí je dokonce čerstvě napadaný sníh. Čas si krátíme kreslením a hraním Černého Petra. Do Olomouce přijíždíme s mírným zpožděním někdy okolo půl jedenácté, zbytečně se nezdržujeme a vyrážíme ke klubovně olomouckých skautů u Kláštěrního Hradiska, kde máme spát. Cesta to není dlouhá, ale naše batůžky se docela pronesou, takže jdeme spíše pomaleji (ale jistě). U klubovny na nás už čeká náš olomoucký bratr Pařez, předává nám klíče a dává instruktáž k pobytu v klubovně. U klubovny zjišťujeme, že Mára někde po cestě vytrousil svůj spacák, který nesl od nádraží v ruce. Nedá se nic dělat a Landa jde proběhnout naši cestu, aby ho našel, ale bohužel se vrací s nepořízenou. Někdo si spacák ležící v prosinci na zemi asi interpretoval jako dobrý skutek. Holt si musíme příště dávat větší pozor na věci a nikde nic nezapomínat. Ostatní zatím obědvají a zabydlují se. Klubovna je, jak nám při úvodní instruktáži řekl Pařez, oproti té naší tak trochu „punková“, ale je tu teplo a čisto, takže nám nic nechybí. Po obědě vyrážíme, tentokrát už nalehko, jen s malými batůžky, do centra.

• 

• 

• 

Jdeme podél řeky Moravy k pravoslavnému chrámu sv. Gorazda a procházíme olomouckými uličkami plnými lidí proudících na adventní trhy. Abychom po spacáku neztratili ještě něco (nebo někoho!), držíme se za ruce a rozrážíme davy. Jde nám to jedna báseň. Na Horním náměstí pod morovým sloupem máme sraz se Žralokem a s Amazonkou, kteří se k nám až do neděle připojují, z čehož máme všichni velkou radost. Společně míříme na výstaviště Flora, kde se konají vánoční trhy a další doprovodný program. Před vchodem ještě chvilku krmíme dvě malé lamy v ohrádce, ale jelikož začíná poprchávat, zalézáme dovnitř do Flory. Procházíme kolem stánků s nejrůznějšími vánočními ozdobami a výrobky a míříme do patra, kde se nacházejí různé kreativní dílny. Tady trávíme minimálně dvě hodiny a pro každého je tu něco – vyrábíme vánoční přáníčka pomocí linorytu, podle šablon děláme obrázky z barevného písku, kluci staví z lega, kterého je tu obrovská hromada… Je to fajn a příjemné překvapení. Na pódiu vystupují žáci olomouckých ZUŠ a zpívají a hrají koledy. Moc se nám odsud nechce, ale venku už neprší a začíná se pomalu smrákat, takže musíme vyrazit.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Někteří si ještě kupují drobnosti na památku. V klubovně jsme docela rychle, kluci pomáhají nosit dřevo a topit v kamnech a holky s Mary začínají vařit večeři – špagety s boloňskou omáčkou a se sýrem. Děláme si pohodičku a společně večeříme (někteří dávají i přes naléhání přednost suchým špagetám, ale nám, velkým, je jasné, že jestli dotyční v oddíle vydrží, naučí se jíst všechna jídla – vždyť i jeden z našich starších odchovanců pocházející z rodu zarytých odpůrců luštěnin po dvou táborech přišel na chuť čočce a hrachové polévce! Po večeři myjeme nádobí a rozjíždíme hraní na kytaru a zpívání. Jsme z toho všeho cestování a zážitků ale docela utahaní a navíc začíná být pozdě, takže jdeme pomalu na kutě.

• 

• 

• 

Ráno se vstáváme kousek po sedmé (někteří už straší v šest, po našem důrazném „pssst!“ si dají říct a ještě na chvilku zaberou). Vylézáme ze spacáků, a běžíme ven na rozcvičku. Amazonka se Žralokem zatím vaří čaj a my jdeme hned po návratu snídat. Potom uklízíme klubovnu a balíme. V 9 hodin jsme už se všemi věcmi opět na cestě do centra. Tentokrát máme v plánu navštívit Pevnost poznání – vědecko-popularizační muzeum Univerzity Palackého s interaktivními expozicemi pro děti věnovanými různým přírodním vědám. Po cestě docela prší, ale v muzeu je naštěstí šatna, kde si věšíme bundy a všechno nám během naší návštěvy úspěšně schne. Nejprve jdeme na promítání krátkého filmu o vodě a ledu na Zemi a potom nás čekají dvě expozice – Světlo a tma a Živá voda. Je to zajímavé a u některých exponátů jsou navíc studenti UPOL, kteří nám poutavě vyprávějí. Obzvlášť nás všechny zaujaly 3D tiskárny, u kterých jsme v přímém přenosu mohli sledovat, jak vznikají různé figurky zvířat nebo modely molekul. Čas se ale krátí a my musíme vyrazit, abychom stihli vlak. Před muzeem dáváme oběd a přesouváme se na nádraží, kde máme sraz s Pařezem, děkujeme mu a vracíme klíče. Vlak stíháme podle plánu, a usazujeme se na svých místech. Zpáteční cesta ubíhá docela rychle, v Kolíně opět přesedáme na jiný vlak (tentokrát, abychom to měli co nejpestřejší, jedeme s Arrivou čerstvě modernizovanou soupravou). Přesně v půl páté přijíždíme opět do Mladé Boleslavi, kde už na nás čekají rodiče, loučíme se a vyrážíme domů.

Doufám, že se všem výprava líbila, nám se totiž líbila moc. Cestování na výpravu takhle daleko je v rámci jednoho víkendu sice trochu náročnější, ale myslím, že to opravdu stálo za to. Poznali jsme nová místa, vyzkoušeli nové věci a navíc jsme měli možnost nasát trochu té pohodové olomoucké vánoční atmosféry a odpočinout si od našeho blikajícího boleslavského Las Vegas 🙂

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Celou dnešní oddílovku trávíme v klubovně, pečeme vánoční perníčky v naší nové troubě a ze zavařovacích sklenic vyrábíme lucerničky, které budeme rozdávat na Betlémském světle. Vystřihujeme samolepky s vánočními motivy, lepíme je na sklenice a pak je stříkáme sprejem – vypadá to parádně. Měli jsme jich v plánu udělat padesát, ale protože někteří zapomnětlivci nepřinesli sklenice, dokončujeme jich nakonec asi 35, takže pokračovat budeme příště.

Sraz na naši jednodenní sobotní výpravu máme na nádraží Mladá Boleslav město a už kolem osmé je jasné, že nás tentokrát bude rekordní počet, což je skvělé. Landa kupuje skupinovou jízdenku a vyhlížíme náš vlak, který nás má odvézt do Mšena. V půl deváté se už nás všech 14 souká do malého a docela slušně narvaného motoráku. Paní průvodčí je (asi z nás?) tak nervózní, že si na na sedačce zapomíná šálu a její kolega, který ji na hlaváku střídá, jí ji musí poslat dalším vlakem. Z hlavního nádraží každopádně jedeme vlakem skoro sami a kocháme se výhledy. Někteří mají poránu opravdu hodně energie a chvilku neposedí na místě – nejvíce se přebytek sil projevuje na Ondrovi, který se nám svěřuje, že měl k snídani vydatný hemenex. Inu, asi z divokých vajec. Asi po hodině cesty konečně vystupujeme ve Mšeně a nejprve vyrážíme na náměstí, kde ještě doplňujeme zásoby buřtů k obědu. Nedaleko nádraží ještě pozorujeme krásné hnědé ovečky v ohradě u jednoho z domů a Meggie nám opravdu realistickým bečením předvádí svou schopnost komunikace se zvířaty.

• 

• 

• 

Z náměstí pokračujeme k městským lázním a dále do lesoparku Debř. Hned na kraji dáváme svačinu a po ní akční závod na jednotlivce, při němž probíháme cyklokrosovou trať. Po závodě pokračujeme dále údolím, zastavujeme se u informačních cedulí a čteme si je. U dřevěné muchomůrky se fotíme a potom s krátkými přestávkami na čísla jdeme po žluté značce Cinibulkovou stezkou do skalního bludiště. Prolézáme úzkými průchody a potkáváme poměrně dost turistů, kteří se sem za tak pěkného počasí vypravili. Kus po dvanácté hledáme místo na oběd, protože nám už všem kručí v břiše. Opatrně tedy rozděláváme oheň, opékáme buřty a klobásy a ti, kteří nepatří, jak my v oddíle říkáme, mezi „děti uzenin“, vytahují svačiny. Po obědě důkladně uhasíme oheň a místo zamaskujeme, takže po našem odchodu není po ohništi ani stopy. Pokračujeme dále po žluté a máme to na vlak asi 4km. Hrajeme další hry, například podlézání spadlého stromu na čas, hod šiškou na cíl nebo poznávačku stromů. Kousek před Romanovem společně prolézáme parádní jeskyni, do které se vejdeme úplně všichni. Představujeme si, jaké by to asi bylo, v takové jeskyni přespat. Čas kvapí, a tak neleníme a nasazujeme svižnější tempo, abychom stihli vlak. Nakonec to stíháme s asi čtvrthodinovou rezervou a ve vlaku tentokrát máme dokonce celý oddíl pro sebe. Počítáme body a vyhlašujeme výsledky dnešních disciplín. Za oknem pozorujeme nádherné červánky a nasvícený vrátenský mlýn. Když náš vlak před boleslavským hlavním nádražím mění směr, prochází vlakem pan strojvedoucí a my ho sborově zdravíme, abychom předvedli, jak jsme vzorní. Pan strojvedoucí na to s poněkud nervózním úsměvem reaguje slovy „Se bojim“. Asi není zvyklý na tak hodné děti, jinak si to nedovedeme vysvětlit. Na městě na nás už čekají rodiče a sourozenci, takže dáváme rozchod a jdeme domů. Výprava se vydařila, bylo fajn, že jsme se sešli v tak hojném počtu a že nám přálo počasí!

• 

• 

• 

• 

Scházíme se v sobotu v 8 hodin na hlavním nádraží a je nás opravdu poskrovnu – Mary, Landa, Luky a Berenika. Danča jede autem, a tak jí dáváme krosny a vyrážíme jen s lehkými batůžky. Vlak jede načas a cesta hezky ubíhá, pozorujeme podzimní krajinu a čas si krátíme kreslením. V Železném Brodě přesedáme kvůli výluce na autobus, kterým jedeme až do Tanvaldu. Ve Velkých Hamrech nás na křižovatce míjí Danča se Štěpkou v autě – perfektní načasování. Při čekání na návazný vlak v Tanvaldu si dáváme svačinu a čaj z domova a na zahřátí hrajeme na nádraží běhací hry. Potom už nasedáme do našeho posledního vlaku směrem Kořenov a Szklarska Poręba. Koukáme z okénka na staré továrny a jejich vysoké komíny tyčící v husté mlze a užíváme si průjezdy tunely. Po výstupu v Kořenově se k nám připojuje Terezka, kterou přivezli rodiče a v konečném počtu 5 vyrážíme směrem na Jizerku, kde máme spát. Trochu mrholí a je mlha, ale nám to nevadí, protože máme pláštěnky a hlavně dobrou náladu. Na Václavíkově studánce si dáváme pod turistickým přístřeškem přestávku na svačinu, pijeme čaj a po chvíli pokračujeme směrem na modrou hřebenovku k Jizerce. Cesta je trochu rozbahněná, takže se musíme vyhýbat kalužím a místy skáčeme po kamenech a kládách. Nakonec zdárně přicházíme do cíle naší cesty – ekocentra na Jizerce, kde se setkáváme se Štěpkou, Vojtou a Áňou a kde na nás čekají naše krosny. Topíme, sušíme věci a dáváme oběd. Protože ještě není zase tak pozdě a Piškoti pořád nikde (jdou natěžko z Bílého potoka a mají to tedy pěkný kus cesty), vyrážíme ještě na okruh kolem Jizerky. Jdeme naučnou stezkou a čteme si o rašeliništích a živočiších, kteří v nich žijí. Taky v Safírovém potoce hledáme rubíny – sice bez úspěchu, ale aspoň se na chvilku můžeme vcítit do opravdových hledačů drahokamů, kteří v Jizerkách kdysi žili. Po návratu na chatu pomalu chystáme večeři a konečně přicházejí i Piškoti – je už docela tma a mají za sebou dlouhou cestu s batohy na zádech, ale jsou zocelení a nikdo si nestěžuje – klobouk dolů. Večer dáváme ještě všichni dohromady zpívandu, Honza hraje na mandolínu. Po zpívandě večerka a zasloužený odpočinek. V neděli vstáváme hned po sedmé, dáváme rychlou rozcvičku, snídáme, balíme a všichni vyrážíme celní cestou směrem k Hojerovu domu – ruinám bývalé celnice. Tam nejprve hledáme památník odkazující na nešťastnou událost, kdy pytlák v domění, že střílí na srnu, zastřelil třináctiletého chlapce jdoucího lesem. Netrvá to dlouho a křížek je na světě. Potom hrajeme pašeráky a bývalá celnice nám slouží jako parádní kulisa. Všechno jde podle plánu, akorát Bery si při přebíhání hranice pochroumala kotník, takže jí zpátky velcí nesou na zádech. Po návratu na chatu rychle balíme a vyrážíme do Dolního Polubného na vlak. Času není nazbyt, takže držíme svižný krok. Velká pochvala všem Benjamínkům, kteří bez problému stíhají tempo Piškotů! Vlak stíháme nakonec se čtvrthodinovou rezervou a domů jedeme přes Liberec a Turnov. Do Boleslavi přijíždíme krátce po šesté a už na nás čekají rodiče. Dáváme nástup a rozchod. Výprava se i přes typicky podzimní počasí vydařila, takže se budeme těšit na příště a doufáme, že nás bude víc!

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Sraz máme tentokrát na mladoboleslavském letišti, schází se nás celkem 10 a vybalujeme draky. Plány nám trochu kazí to, že skoro nefouká vítr, a tak nezbývá, než draky rozběhnout. Počasí se holt objednat nedá, ale aspoň nám hezky svítí sluníčko. Po chvilce ale přeci jen začne aspoň trochu foukat, takže se slavnostně vznese dokonce náš vlastnoručně vyrobený drak Orlík! V druhé části schůzky děláme závod drakovodičů, ve kterém je cílem udržet draka co nejdéle ve vzduchu a uběhnout s ním vyznačenou trasu. Všichni jsou dobří a parádními výkony nás všechny příjemně překvapují naši nejmenší!

• 

• 

• 

• 

•