V pátek po čtvrté hodině se scházíme na hlavním nádraží a nakládáme boby a sáňky ke Štěpkovi do auta. Vybíráme peníze, loučíme se s rodiči a vyrážíme na nástupiště, kde na nás už čeká vlak směřující do Tanvaldu. Usazujeme se na místa a po zhruba dvacetiminutovém čekání (během něhož někteří s obdivuhodnou vytrvalostí mávají rodičům) se vlak dává do pohybu a my jedeme směrem do Tanvaldu. Ve plně obsazeném vlaku zažíváme několik úsměvných situací – Márovi nejprve na poličce nad hlavou začne tryskat natlakovaná lahev s limonádou a sladká sprcha jen o fous mine knížku paní sedící před námi. Další, tentokrát už poněkud perná chvilka následuje před Turnovem, kdy si Terka postěžuje Landovi, že ve vagonu něco smrdí. Landa nic necítí (nejspíš protože má rýmu), a tak říká, že se jí to asi jen zdá, ale Terka si stojí za svým a nahlas prohlašuje, že „takhle smrdí starý lidi“. A to už i Landovi dochází, o co jde, protože přes uličku sedí postarší, cigaretami a pivem notně vyvoněný pán. Nezbývá než doufat, že byl k tomu všemu i hluchý.
Do Tanvaldu přijíždíme s mírným zpoždením a po dvaceti minutách nastupujeme do dalšího vlaku směrem do Smržovky. Tam zdárně opouštíme vlak a husím pochodem se přesouváme k chalupě Landových prarodičů, kde máme oba dny přenocovat. Trochu sněhu tu oproti Boleslavi sice je, ale mohlo by to být lepší. Přes noc má ale sněžit, takže o sobotní sáňkování strach nemáme. Po příchodu na chalupu začínáme topit, vybalujeme věci a Landa jde pustit vodu. Ostatní s Dančou vaří a večeříme. Vše jde podle plánu, ale mírná neukázněnost se přeci jen projeví – i přes důrazné varování, aby se nikdo nepřihližoval ke kamnům, se doslova vzápětí Matěj opírá o horké sklo a končí to propálenou mikinou. Nic víc se naštěstí nestalo, jen škoda té mikiny. Plyne z toho ponaučení, že nic neříkáme pro nic za nic a poslouchat se musí. Po večeři se pomalu odebíráme do teď už vyhřátého podkroví a kus po deváté už jsme zalezlí a Danča vypráví pohádku.
Ráno vstáváme do mlhavého dne, ale koukáme, že předpověď nelhala a opravdu pár centimetrů napadlo. Chtěli jsme dát budíček v 8, ale pár nedočkavců nás budí už před sedmou. Dáváme krátkou rozcvičku, snídáme, připravujeme svačiny na sáňkovací výpravu a pomalu vyrážíme na cestu. Z Liberce přijíždí Riki s dcerou Anežkou a se psem Babetou a připojují se k nám. Jdeme směrem ke startu smržovské sáňkařské dráhy, kde na nás čeká Štěpka s autem a s našimi boby. Odtamtud jdeme na Černou Studnici, kde začíná přírodní sáňkařská dráha. Máme štěstí – po cestě nás míjí traktor, který nám dráhu rolbuje. Kus pod vrcholem ještě dáváme svačinu a pijeme čaj z termosek.
Nahoře u rozhledny dáváme vrcholové foto a potom už svištíme dolů. Jede to docela pěkně a užíváme si to. Klukům začíná být trochu zima, protože se od začátku výletu koulovali a schválně chodili hlubokým, mokrým sněhem. Ondrovi je zima na ruce, takže mu Danča nabízí, že mu holky půjčí své náhradní suché rukavice. Ondra na to, že „holčičí rukavice teda nosit nebude“, ale když zjišťuje, že nabízený pár má černou barvu, ještě rád nabídku přijímá. Dolní pasáž sáňkařské dráhy je i přes ne zrovna bohatou sněhovou nadílku docela akční a jede nám to jedna radost. Po návratu do chalupy topíme a dáváme všechny mokré věci na velký sušák. Do bot cpeme zmuchlaný Smržovský zpravodaj a doufáme, že nám je jakožto poměrně savé periodikum brzy vysuší. Obědváme a plánujeme, že odpoledne půjdeme stavět velkého sněhuláka. Když nám věci trochu uschnou, oblékáme se a jdeme opět ven a pouštíme se do díla. Sníh hezky lepí, takže není problém z malé kuličky udělat postupným válením ze stráně obrovskou kouli, kterou nakonec společnými silami dopravujeme na místo, kde má sněhulák stát. Uplácáváme ještě další dvě a sněhulák je na světě. Ostatní staví hned vedle sněžný bunkr. Sněhuláka zdobíme jak se sluší a patří mrkví, uhlím, na hlavu mu nasazujeme hrnec a do ruky mu z březových větviček vyrábíme koště. Potom společné foto a hurá zpátky do tepla a s věcmi na sušák.
Večer následuje kvíz zaměřený na divadlo (protože nás následující týden čeká místo oddílovky divadelní představení). Po kvízu každý mluvíme o tom, jaké je naše nejoblíbenější jídlo a čím bychom chtěli být. Nejoriginálnější plán do budoucna má Ondra – chce se totiž stát „učitelem nevychovanosti“! Po kvízu vyhlížíme Mary, která má přijet vlakem z Prahy a když se blíží, holky jí běží naproti, aby ji přívítaly. Potom čištění zubů a večerka.
V neděli ráno se probouzíme do slunečného, ale znatelně teplejšího dne. Je nad nulou a co napadlo v sobotu, nezvratně taje. My hned po budíčku začínáme balit, snídáme a jdeme na procházku, jejímž cílem je skalní vyhlídka zvaná Finkstein. Ta se nachází nad smržovským náměstím, takže procházíme kolem místní školy a nádraží. U továrenského komína tipujeme výšku. Také koukáme na smržovskou dominantu – vysoký kamenný železniční viadukt. Na vyhlídku přicházíme už s docela slušným hladem, a tak se nahoře chvilku kocháme, hrajeme si u skalních puklin zvaných Čertova jezírka, dáváme foto a scházíme zase o něco níže, abychom se v lese nasvačili. Zpátky cesta ubíhá o něco rychleji a po příchodu obědváme a douklízíme chalupu. Pomalu se vypravujeme na vlak a po třetí už sedíme v osobáčku do Tanvaldu, kde opět přestupujeme do pražského rychlíku.
Výprava se vydařila a dva členové si dokonce vysloužili novou přezdívku – Anetka je odteď Trepka, protože ve vlaku ráda chodí v ponožkách a z Máry je Průvan, protože v jednom kuse zapomíná zavírat dveře v místnostech, kde se topí. Uvidíme, jestli se přezdívky uchytí! Závěrem bychom chtěli apelovat na rodiče, aby benjamínkům na výpravy nebalili více oblečení než je nezbytně nutné a aby jim naopak dali dostatek jídla, které vydrží po celý víkend. Při nadbytku sušenek a sladkostí hrozí, že je děti spořádají už v pátek ve vlaku a v neděli jim nezbyde nic na snídani. Známe to, taky jsme, jak my v oddíle rádi říkáme, „děti cukru“.