Sraz na naši jednodenní sobotní výpravu máme na nádraží Mladá Boleslav město a už kolem osmé je jasné, že nás tentokrát bude rekordní počet, což je skvělé. Landa kupuje skupinovou jízdenku a vyhlížíme náš vlak, který nás má odvézt do Mšena. V půl deváté se už nás všech 14 souká do malého a docela slušně narvaného motoráku. Paní průvodčí je (asi z nás?) tak nervózní, že si na na sedačce zapomíná šálu a její kolega, který ji na hlaváku střídá, jí ji musí poslat dalším vlakem. Z hlavního nádraží každopádně jedeme vlakem skoro sami a kocháme se výhledy. Někteří mají poránu opravdu hodně energie a chvilku neposedí na místě – nejvíce se přebytek sil projevuje na Ondrovi, který se nám svěřuje, že měl k snídani vydatný hemenex. Inu, asi z divokých vajec. Asi po hodině cesty konečně vystupujeme ve Mšeně a nejprve vyrážíme na náměstí, kde ještě doplňujeme zásoby buřtů k obědu. Nedaleko nádraží ještě pozorujeme krásné hnědé ovečky v ohradě u jednoho z domů a Meggie nám opravdu realistickým bečením předvádí svou schopnost komunikace se zvířaty.
Z náměstí pokračujeme k městským lázním a dále do lesoparku Debř. Hned na kraji dáváme svačinu a po ní akční závod na jednotlivce, při němž probíháme cyklokrosovou trať. Po závodě pokračujeme dále údolím, zastavujeme se u informačních cedulí a čteme si je. U dřevěné muchomůrky se fotíme a potom s krátkými přestávkami na čísla jdeme po žluté značce Cinibulkovou stezkou do skalního bludiště. Prolézáme úzkými průchody a potkáváme poměrně dost turistů, kteří se sem za tak pěkného počasí vypravili. Kus po dvanácté hledáme místo na oběd, protože nám už všem kručí v břiše. Opatrně tedy rozděláváme oheň, opékáme buřty a klobásy a ti, kteří nepatří, jak my v oddíle říkáme, mezi „děti uzenin“, vytahují svačiny. Po obědě důkladně uhasíme oheň a místo zamaskujeme, takže po našem odchodu není po ohništi ani stopy. Pokračujeme dále po žluté a máme to na vlak asi 4km. Hrajeme další hry, například podlézání spadlého stromu na čas, hod šiškou na cíl nebo poznávačku stromů. Kousek před Romanovem společně prolézáme parádní jeskyni, do které se vejdeme úplně všichni. Představujeme si, jaké by to asi bylo, v takové jeskyni přespat. Čas kvapí, a tak neleníme a nasazujeme svižnější tempo, abychom stihli vlak. Nakonec to stíháme s asi čtvrthodinovou rezervou a ve vlaku tentokrát máme dokonce celý oddíl pro sebe. Počítáme body a vyhlašujeme výsledky dnešních disciplín. Za oknem pozorujeme nádherné červánky a nasvícený vrátenský mlýn. Když náš vlak před boleslavským hlavním nádražím mění směr, prochází vlakem pan strojvedoucí a my ho sborově zdravíme, abychom předvedli, jak jsme vzorní. Pan strojvedoucí na to s poněkud nervózním úsměvem reaguje slovy „Se bojim“. Asi není zvyklý na tak hodné děti, jinak si to nedovedeme vysvětlit. Na městě na nás už čekají rodiče a sourozenci, takže dáváme rozchod a jdeme domů. Výprava se vydařila, bylo fajn, že jsme se sešli v tak hojném počtu a že nám přálo počasí!
