Celou dnešní oddílovku trávíme v klubovně, pečeme vánoční perníčky v naší nové troubě a ze zavařovacích sklenic vyrábíme lucerničky, které budeme rozdávat na Betlémském světle. Vystřihujeme samolepky s vánočními motivy, lepíme je na sklenice a pak je stříkáme sprejem – vypadá to parádně. Měli jsme jich v plánu udělat padesát, ale protože někteří zapomnětlivci nepřinesli sklenice, dokončujeme jich nakonec asi 35, takže pokračovat budeme příště.
Měsíc: Listopad 2019
Sraz na naši jednodenní sobotní výpravu máme na nádraží Mladá Boleslav město a už kolem osmé je jasné, že nás tentokrát bude rekordní počet, což je skvělé. Landa kupuje skupinovou jízdenku a vyhlížíme náš vlak, který nás má odvézt do Mšena. V půl deváté se už nás všech 14 souká do malého a docela slušně narvaného motoráku. Paní průvodčí je (asi z nás?) tak nervózní, že si na na sedačce zapomíná šálu a její kolega, který ji na hlaváku střídá, jí ji musí poslat dalším vlakem. Z hlavního nádraží každopádně jedeme vlakem skoro sami a kocháme se výhledy. Někteří mají poránu opravdu hodně energie a chvilku neposedí na místě – nejvíce se přebytek sil projevuje na Ondrovi, který se nám svěřuje, že měl k snídani vydatný hemenex. Inu, asi z divokých vajec. Asi po hodině cesty konečně vystupujeme ve Mšeně a nejprve vyrážíme na náměstí, kde ještě doplňujeme zásoby buřtů k obědu. Nedaleko nádraží ještě pozorujeme krásné hnědé ovečky v ohradě u jednoho z domů a Meggie nám opravdu realistickým bečením předvádí svou schopnost komunikace se zvířaty.
Z náměstí pokračujeme k městským lázním a dále do lesoparku Debř. Hned na kraji dáváme svačinu a po ní akční závod na jednotlivce, při němž probíháme cyklokrosovou trať. Po závodě pokračujeme dále údolím, zastavujeme se u informačních cedulí a čteme si je. U dřevěné muchomůrky se fotíme a potom s krátkými přestávkami na čísla jdeme po žluté značce Cinibulkovou stezkou do skalního bludiště. Prolézáme úzkými průchody a potkáváme poměrně dost turistů, kteří se sem za tak pěkného počasí vypravili. Kus po dvanácté hledáme místo na oběd, protože nám už všem kručí v břiše. Opatrně tedy rozděláváme oheň, opékáme buřty a klobásy a ti, kteří nepatří, jak my v oddíle říkáme, mezi „děti uzenin“, vytahují svačiny. Po obědě důkladně uhasíme oheň a místo zamaskujeme, takže po našem odchodu není po ohništi ani stopy. Pokračujeme dále po žluté a máme to na vlak asi 4km. Hrajeme další hry, například podlézání spadlého stromu na čas, hod šiškou na cíl nebo poznávačku stromů. Kousek před Romanovem společně prolézáme parádní jeskyni, do které se vejdeme úplně všichni. Představujeme si, jaké by to asi bylo, v takové jeskyni přespat. Čas kvapí, a tak neleníme a nasazujeme svižnější tempo, abychom stihli vlak. Nakonec to stíháme s asi čtvrthodinovou rezervou a ve vlaku tentokrát máme dokonce celý oddíl pro sebe. Počítáme body a vyhlašujeme výsledky dnešních disciplín. Za oknem pozorujeme nádherné červánky a nasvícený vrátenský mlýn. Když náš vlak před boleslavským hlavním nádražím mění směr, prochází vlakem pan strojvedoucí a my ho sborově zdravíme, abychom předvedli, jak jsme vzorní. Pan strojvedoucí na to s poněkud nervózním úsměvem reaguje slovy „Se bojim“. Asi není zvyklý na tak hodné děti, jinak si to nedovedeme vysvětlit. Na městě na nás už čekají rodiče a sourozenci, takže dáváme rozchod a jdeme domů. Výprava se vydařila, bylo fajn, že jsme se sešli v tak hojném počtu a že nám přálo počasí!
Scházíme se v sobotu v 8 hodin na hlavním nádraží a je nás opravdu poskrovnu – Mary, Landa, Luky a Berenika. Danča jede autem, a tak jí dáváme krosny a vyrážíme jen s lehkými batůžky. Vlak jede načas a cesta hezky ubíhá, pozorujeme podzimní krajinu a čas si krátíme kreslením. V Železném Brodě přesedáme kvůli výluce na autobus, kterým jedeme až do Tanvaldu. Ve Velkých Hamrech nás na křižovatce míjí Danča se Štěpkou v autě – perfektní načasování. Při čekání na návazný vlak v Tanvaldu si dáváme svačinu a čaj z domova a na zahřátí hrajeme na nádraží běhací hry. Potom už nasedáme do našeho posledního vlaku směrem Kořenov a Szklarska Poręba. Koukáme z okénka na staré továrny a jejich vysoké komíny tyčící v husté mlze a užíváme si průjezdy tunely. Po výstupu v Kořenově se k nám připojuje Terezka, kterou přivezli rodiče a v konečném počtu 5 vyrážíme směrem na Jizerku, kde máme spát. Trochu mrholí a je mlha, ale nám to nevadí, protože máme pláštěnky a hlavně dobrou náladu. Na Václavíkově studánce si dáváme pod turistickým přístřeškem přestávku na svačinu, pijeme čaj a po chvíli pokračujeme směrem na modrou hřebenovku k Jizerce. Cesta je trochu rozbahněná, takže se musíme vyhýbat kalužím a místy skáčeme po kamenech a kládách. Nakonec zdárně přicházíme do cíle naší cesty – ekocentra na Jizerce, kde se setkáváme se Štěpkou, Vojtou a Áňou a kde na nás čekají naše krosny. Topíme, sušíme věci a dáváme oběd. Protože ještě není zase tak pozdě a Piškoti pořád nikde (jdou natěžko z Bílého potoka a mají to tedy pěkný kus cesty), vyrážíme ještě na okruh kolem Jizerky. Jdeme naučnou stezkou a čteme si o rašeliništích a živočiších, kteří v nich žijí. Taky v Safírovém potoce hledáme rubíny – sice bez úspěchu, ale aspoň se na chvilku můžeme vcítit do opravdových hledačů drahokamů, kteří v Jizerkách kdysi žili. Po návratu na chatu pomalu chystáme večeři a konečně přicházejí i Piškoti – je už docela tma a mají za sebou dlouhou cestu s batohy na zádech, ale jsou zocelení a nikdo si nestěžuje – klobouk dolů. Večer dáváme ještě všichni dohromady zpívandu, Honza hraje na mandolínu. Po zpívandě večerka a zasloužený odpočinek. V neděli vstáváme hned po sedmé, dáváme rychlou rozcvičku, snídáme, balíme a všichni vyrážíme celní cestou směrem k Hojerovu domu – ruinám bývalé celnice. Tam nejprve hledáme památník odkazující na nešťastnou událost, kdy pytlák v domění, že střílí na srnu, zastřelil třináctiletého chlapce jdoucího lesem. Netrvá to dlouho a křížek je na světě. Potom hrajeme pašeráky a bývalá celnice nám slouží jako parádní kulisa. Všechno jde podle plánu, akorát Bery si při přebíhání hranice pochroumala kotník, takže jí zpátky velcí nesou na zádech. Po návratu na chatu rychle balíme a vyrážíme do Dolního Polubného na vlak. Času není nazbyt, takže držíme svižný krok. Velká pochvala všem Benjamínkům, kteří bez problému stíhají tempo Piškotů! Vlak stíháme nakonec se čtvrthodinovou rezervou a domů jedeme přes Liberec a Turnov. Do Boleslavi přijíždíme krátce po šesté a už na nás čekají rodiče. Dáváme nástup a rozchod. Výprava se i přes typicky podzimní počasí vydařila, takže se budeme těšit na příště a doufáme, že nás bude víc!
