Pokud byste neměli k dispozici prohlášení o bezinfekčnosti, můžete si jej stáhnout.
Rubrika: Zápisy Benjamínci
Zápisy z akcí Benjamínků
Rubriky
Včelařská výprava
Jestli je nějaká výprava, na kterou se rok co rok těší jak děti, tak dospělí, je to právě včelařská výprava ke Štěpkovi a Danče na chalupu. Už počtvrté je posledním podnikem našeho skautského roku před táborem či expedicí.
Trochu netradičně se scházíme na autobusovém nádraží a jedeme busem do Mnichova Hradiště, kde zhruba půlhodinové čekání trávíme hraním pohybových a kreslících her.
Potom už nasedáme do druhého (mini)busu, který až do našeho příchodu zeje prázdnotou. Už si říkáme, jak jsme pěkně spoj vytížili a jak se povezeme až do Vápna sami, ale už o zastávku dále k nám přistupuje asi stejně velká skupinka pražských skautů. Pojem „vytížení spoje“ tím nabírá úplně nového rozměru!
Uháníme klikatou silničkou s výhledy na Ještěd a Bezděz a zanedlouho vystupujeme ve Vápně. Už na nás čeká Muhu a Áňa a společně si to štrádujeme dolů do údolí říčky Zábrdky, kde máme strávit víkend.
Po příchodu k chalupě rozjíždíme přípravy špízů k večeři. Kdo nekrájí a nenapichuje na špejle, staví dole pod chalupou přístřešky na spaní.
Po večeři si jako přípravu na zítřek u ohně čteme příběh o včelce samotářce a potom jdeme na kutě. Když uleháme, začíná trochu mrholit a usínáme za bubnování kapek na naše přístřešky.
Ráno nás budí intenzivní ptačí sbor a my zahajujeme náš den „vodníkem“, neboli koupáním v Zábrdce. Následuje snídaně v podobě vánočky a kakaa. Na dopolední program se rozdělujeme do skupinek a střídáme se u včelích úlů a v chalupě při odvíčkovávání pláství a práce s medometem. Třetím stanovištěm je včelařská stezka v údolí.
Po obědě rozjíždíme stavbu domečků pro Svatojánky a celé odpoledne pokračujeme ve stáčení medu.
K večeři společně připravujeme buřtguláš, který vaříme v kotlíku na ohni. Důkazem jeho kvalit je to, že se po něm jen zapráší. Večer dáváme zpívandu a čtení. S ubývajícími slunečními paprsky se do údolí vkrádá tma a mezi stromy se tu a tam začínají objevovat titěrná světélka svatojánských mušek. Působí to až magicky. Máme v plánu se po dvojicích jít podívat do nedalekého úvozu, kde světlušky bývají nejvíce. „Bojovka“ ale končí hned s návratem první dvojice, protože Paleček v lese spatřil podle vlastních slov „asi třímetrovou postavu“. Tímto svědectvím je zbytek osazenstva paralyzován a pod heslem „Kdo se bojí, nesmí do lesa“ už do lesa opravdu nikdo jít nechce. Jdeme tedy radši spát.
Nedělní ráno nás opět vítá ptačím zpěvem a k tomu i slunečními paprsky. Po vodníkovi snídáme rozpečené housky s čerstvým medem.
Po snídani hrajeme na prostranství pod chalupou hru včely sbírající sosáky nektar. Sběr jim znepříjemňuje varroáza, která je neúnavně nahání mezi květy. Následuje svačina v podobě melounu a cachtání v Zábrdce. Nacvičujeme taky balení věcí do batohu. Vrcholem programu je venkovní loutkové divadlo:
Po kultuře obědváme, balíme, uklízíme a Danča stáčí med do sklenic, které si potom rozdáváme, aby si každý z nás mohl doma vzpomenout na krásně strávený víkend ve Vápně!
Nakonec s batohy vyrážíme do Vápna, odkud autobusem odjíždíme domů.
Všechny fotografie z výpravy ZDE.
Na společnou výpravu s Piškoty vyrážíme v sobotu v šest hodin ráno z hlavního nádraží. Většina osazenstva jede vlakem do Zákup a dvě auta s bagáží a přívěsy s loděmi vyrážejí o chvíli později. Jede s námi i Klárka s Moteylem. Všichni se před desátou scházíme na startu naší plavby, v Brenné. Zatímco Honza se Štěpkou sváží auto do Žizníkova, kde máme v plánu dnes končit, krátíme si dlouhou chvíli hraním her – Benjamínci například nácvikem koordinace levá-pravá ruka (což i některým ostříleným školákům stále činí potíže). Obloha je šedavá a do příjezdu auta nás stihne krátká, ale intenzivní přeháňka (naštěstí dnes jediná). Rozdělujeme se do posádek – Benjamínci jedou s dospělými a zbytek kanoí obsazují čistě piškotí posádky.
Naloďujeme se, a protože se nacházíme nad místním jízkem, začínáme hned zostra nácvikem splutí šlajsny a zastavením pod ní. Zvládáme to bez cvaknutí! Některé méně jisté posádky jedou vícekrát, aby vypilovaly techniku.
Potom už se vydáváme do labyrintu meandrů a slepých ramen lemovaných neprostupnými křovisky a mokřady. Naši flotilu tvoří celkem 16 kanoí a co chvíli na sebe čekáme. Ploučnice je kromě až pravěce vypadajícího okolí skvělá v tom, že se na ní člověk nenudí – ostré zákruty je potřeba projíždět přesně a s rozmyslem, aby člověk neskončil ve všudypřítomných křovinách plných pavučin nebo aby nenajel na spadlý strom. I přes technickou náročnost se ale během prvního dne cvakají všehovšudy jen dvě posádky a berou to naštěstí sportovně.
Pauzu na oběd dáváme těsně před začátkem přírodní rezervace, kde se už nesmí rozdělávat oheň. Opékáme buřty a doplňujeme energii. Potom se znovu vydáváme na cestu.
Kolem půl šesté připlouváme do kempu v Žizníkově, kde vyndáváme lodě, čistíme je od bahna a větviček a jdeme stavět přístřešky a stany a připravovat večeři.
V neděli ráno vstáváme do slunečného dne (někteří už v pět!). Snídáme, sušíme a balíme stany a zatímco Honza se Štěpkou sváží auta do České Lípy, hrajeme tradiční oddílovou hru zvanou trojnožka.
Potom se už opět naloďujeme a vyrážíme. Máme dnes před sebou relativně krátký, ale neméně zajímavý úsek. Času je dost, a tak na příhodném místě zastavujeme, abychom se naobědvali a potom dáváme dva akční závody – první spočívá v překonávání řeky přelézáním „pontonu“ z kanoí. Tento závod důkladně prověřuje rovnováhu všech zúčastněných. Druhý závod je zaměřen na techniku pádlování a na sílu – posádky musí nejprve pozadu dojet až k vytyčené kládě, které se musí dotknout, potom vyzvedávají z druhého břehu Benjamínka, kterého berou na palubu jako porcelána a následně s ním musí sjet kus po proudu, najet do vracáku, otočit se a proti proudu opět dopádlovat do cíle. Celkově jsme svědky výborných výkonů a i ti, kteří v kormidlování ještě nejsou tak zdatní, nakonec trasu zdolávají v limitu.
Po závodě pokračujeme v plavbě a zanedlouho už mezi stromy vidíme první tovární komíny napovídající, že cíl je nedaleko. Opak je ale pravdou, protože cílová rovinka naší dnešní plavby se ukáže být dobrodružnější než bychom čekali – musíme zdolat sérii menších stupňů, které nás trochu zbrzdí a v jedné záludné zatáčce se nám v křoví cvakají hned dvě posádky (opět bez úhony, ale vylívání lodí chvíli trvá). Aby toho nebylo málo, do vylévání nám vjíždí nekoordinovaná skupinka „komerčáků, kteří se také cvakají ukazují nám, jak se to nemá dělat. Vesty mají v lodi a do nepřehledného místa se hrnou jedna loď za druhou. Jedné z posádek pomáháme vytáhnout loď, ale potom už radši pokračujeme dál.
Po příjezdu do České Lípy vytahujeme a čistíme lodě, převlékáme se a nakládáme. Jdeme se podívat na místní technickou památku – jez, který se důmyslným mechanismem dá spustit z mostu. Potom následuje zmrzlina a po ní už cesta na nádraží.
Výprava se velmi vydařila a myslím, že pro většinu posádek byla Ploučnice skvělým tréninkem kormidlování a obecně chování na vodě.
Rok se opět s rokem sešel a je to tady. Sobota 27. května se letos stává dnem již tradičního benjamínčího podniku – cyklovýpravy. Právě cyklovýprava je jedna z výprav, kdy člověk nikdy neví, co ho čeká. Různorodost prostředí, nálady počasí a také často nevyzpytatelné kolové příhody či nehody – na tyto okolnosti nikdo není plně připraven.
Právě přípravu cyklovýpravy jsme letos nepodcenili. S menším úsměvem rád vzpomínám na výpravy minulé, kdy jsme připravenou trasu fáborky vyznačovali vždy až v den výpravy samotné. Ano, byla to většinou velmi úsměvná a často i energeticky náročná akce. Vyčerpání a stres, ztracení se uprostřed lesa nebo jízda přes pole kvůli ušetření času, to jsou jen některé z případů provázející proces „fáborkování“ v ranním shonu. Právě to se letos změnilo.
Krátce po deváté vystupuji z pomalého osobáčku mířícího směrem Libuň s klidným vědomím, že cesta byla připravena o den dříve. Jaké to pohodlí a klidný stav mysli. Po prvotním oslnění přímým dopoledním sluncem se rozkoukávám, nasazuji sluneční brýle a pospíchám ke skupině dětí i dospělých, která očividně na někoho čeká. Ano, samozřejmě že na mě. (:
Následuje rychlé loučení, zopakování stěžejních instrukcí z minulé schůzky o bezpečnosti na kole a už můžeme vyrazit.
První zastávka nás čeká na nedalekém kopci, asi jediném, který musíme během naší cesty překonat. Na jeho vrcholu Benjamínci dostávají několik úkolů ze zdravovědy. Musí například seřadit úkony vedoucí k ošetření odřeného kolene, nebo napsat své bydliště. Někteří by použili dezinfekci až po zalepení rány, jiní zase bydlí v „bolce“, ale naprostá většina úkoly zvládá bravurně. Sjíždíme z kopce dolů, svačíme, vyhýbáme se traktorům, obědváme.
Jako místo oběda nám poslouží několik tlustých kmenů ležících kousek od náměstí v Březně. Tyto kmeny chtěl možná kdysi někdo zužitkovat, nyní však už zbělaly působením slunce a deště, jejich spodní části pomalu zarůstají kopřivami. Právě na zmíněném obědovém „plácku“ jako by se čas zastavil. Bělavé kmeny obklopují další více než stoleté stromy, vpravo od nás vidíme bílo-růžovou fasádu místního zámku, před námi stojí chátrající kostel sv. Václava z roku 1718 a za námi se rozprostírá několik opuštěných stájí. Stačilo by snad jen to koňské zaržání, zvuk pochodujících nohou vojáků na náměstí zámku nebo obličej princezny vyklánějící se z okna, a rázem bychom se přesunuli o několik století zpět.
Mírné zakručení v břiše mě vytrhává z historických představ a společně s dětmi usedám na zmíněné kmeny. Všichni vyndávají z batůžků polední posilu a s chutí se pouští do jídla.
Unikátní vlastností benjamínků a dětí obecně je jejich neustálá hravost. Většina z nich je s obědem rychle hotová, a tak nemeškají a začínají si vymýšlet vlastní aktivity. Někteří v popadaných stromech objevili skvělé hřiště, jiné zaujal nedaleký vysoký porost trávy a pomalu se v něm začínají ztrácet. Právě ten pocit, že nám dokážou v několika metrech trávy zcela zmizet z očí, se jim podle mě líbí nejvíce. Vzniklou situaci si náramně užíváme, můžeme být chvilku v klidu, žádné nebezpečí zde dětem nehrozí. Po několika minutách se Katka, Danča i Mery otáčí a začínají počítat. Úkolem dětí je se co nejlépe schovat. Vysoká tráva děti přijímá stejně ochotně jako vodní hladina – za několik sekund, jako by se všichni pod travnatou hladinu ponořili.
Popojíždíme ani ne 200 metrů a čeká nás poobědový dezert v podobě místní točené zmrzliny. Na pár vzácných okamžiků se v poledním žáru rozprostírá skoro až tíživé ticho. Děti i vedoucí sedí a šťastně lížou to svůdné letní osvěžení.
Pokračujeme. Mezi Březnem a Kolomuty děti čeká jízda zručnosti a kolový sprint. Trénujeme zejména stabilitu jízdy, schopnost zatáčení nebo přesnost sledovat vytyčenou trasu. Mírným tempem se dostáváme na samý okraj Mladé Boleslavi. Zde se snažíme vyluštit těžkou morseovskovou křížovku. Morseovka je těžká pro všechny a zabírá velké množství času. Některým z Benjamínků už ale její systém skoro plně „přešel do krve“ a dříve potřebný čas zkracují skoro na polovinu.
Těsně před třetí dojíždíme před městský bazén na Štěpánce. Má paměť je velmi nespolehlivá, ale přijde mi to jako výjimečný moment. Benjamínci jsou někde včas!
Pár posledních minut využíváme k aktivitě „pomalá jízda“ a ke cvičení jízdy pouze s jednou rukou na řídítkách.
Následuje pokřik a už si naše svěřence odvádí rodiče s úsměvy na rtech. Z výpravy mám velmi příjemný pocit a jsem rád, že se vše vydařilo. Doufejme, že se tak stane i na cyklovýpravě příští.
Těším se!
Náprstek