I letos pořádáme vodácký příměstský tábor pro veřejnost, tentokrát již třetí ročník!
Kdy? Poslední týden v srpnu, tedy 26.–30. 8. 2024.
Děti si na táboře vyzkouší jízdu na lodích a jejich ovládání, společně s naučením se různých vodáckých dovedností. Zažijí spoustu zábavy jak na vodě, tak i na suchu. Celý tábor bude probíhat jako dlouhodobá hra, v jejímž rámci se bude soutěžit a závodit. Vyvrcholením tábora bude přespání ve stanu se splutím krátkého úseku řeky Jizery. Na táboře děti prožijí krásné chvíle s novými kamarády a naučí se i něco z vodácké branže.
Tak jako již každý rok nás v březnu tradičně čekalo odemykání Jizery. Věci s sebou si připravujeme na čtvrteční schůzce, a tak se v pátek vpodvečer scházíme na hlavním nádraží a společně s Piškoty vyrážíme směr Turnov, kde jsme se máme setkat s ostatními oddíly a přespat v tamní skautské klubovně.
Cesta vlakem nám ubíhá rychle a zanedlouho jsme již kráčíme setmělým Turnovem směr ostrov na Jizeře. Díky Motejlovi se můžeme zabydlet hned ve čtyřech klubovnách, každý oddíl ve své. Chystáme si věci na spaní, navečeříme se z vlastních zásob a venku ještě hrajeme různé hry – nejdříve pod vedením Amazonky a potom i s ostatními oddíly. Pak přichází na řadu večerní hygiena, krátká zpívanda v klubovně (zahráli nám Landa a Brzda), a potom se již mnohým chce spát tak moc, že je ihned po zhasnutí slyšet tiché a klidné oddychování spících Benjamínků.
Ráno vstáváme celkem časně, protože máme před sebou dlouhý den. Nejdříve nás ale čeká neodmyslitelná rozcvička pod vedením Brzdy a na jeho padesát dřepů do minuty ještě dlouho bolestivě vzpomínáme. Snídáme vánočku a čaj a chystáme se na vodu. Odcházíme opět společně s Piškoty na turnovské nádraží a cestou si chystáme odemykací řeč, kterou vymyslela Kůzle. Vlakem pak odjíždíme na Malou Skálu, kde na nás již čekají lodě.
Rozdělujeme se do posádek napříč všemi oddíly tak, aby na pramicích byli namíchaní zástupci Bobřího oddílu, Kosodřeviny, Piškotů i Benjamínků. Podobně namíchané jsou i posádky na kánoích. Ještě před samotným splouváním musí být ale Jizera odemknuta. Po oddílech a družinách pronášíme odemykací řeči a Jizeře přejeme jen to dobré. Za Benjamínky mohla do vody ponořit odemykací klíč Terezka.
A pak už můžeme vyjet. Hned na Malé Skále nás čeká nejzábavnější část – jez. Nikdo se necvaknul, a tak můžeme plout vesele dál. Cestou musíme obléknout pláštěnky, protože začíná pršet. Kolem jedné hodiny zastavujeme na oběd a na lesní cestě chystáme oheň na opékání buřtů. Dřevo je celkem mokré, ale i přesto zvládneme oheň rozdělat. Pak s umaštěnými pusami a prsty zase vesele uháníme směr Turnov.
Odpoledne se rozdělujeme do piškotích družin a dostáváme od Jany určitý obnos peněz a úkol dojít si nakoupit suroviny, z nichž pak musíme uvařit večeři a ráno i snídani. Skoro všechny družiny vaří těstoviny a všechny večeře jsou celkem vydařené a chutné. Večer nás bohužel musí opustit Amazonka. Opět hrajeme hry s ostatními oddíly, poté následuje společná zpívanda, při které již někteří usínají, a večerka.
Ráno jsme jako první oddíl po budíčku nastoupení na rozcvičku (konečně se nám povedlo v rychlosti porazit i Bobří oddíl!). Po snídani trénujeme poznávání jarních květin a hrajeme hry. Nakonec společně s Bobřím oddílem a Kosodřevinou nasedáme do lodí a vyrážíme směrem k dnešnímu cíli – k Březině. Piškoti se od nás oddělují a dnešní etapu absolvují pěšky.
Nedělní počasí je bohužel o trochu horší než sobotní a je nám podstatně větší zima. Proto se po cestě zahříváme čajem a běháním – hlavně při přenášení jezů.
Nakonec ale zdárně dorazíme do Březiny, kde nás Fretka pustí do svého auta, ve kterém nám zapne naplno topení. Za chvilku rozmrzáme a je nám fajn. Krize je ale definitivně zažehnána poté, co nám Fretka každému rozdá jednu zbylou sušenku.
Převlékáme se a odcházíme společně s Maru, Smajlíkem, Bambulí a Katkou na vlak do Březiny a jedeme domů. Za sebou máme zhruba 25 km na vodě a dva dny plné zážitků.
Naše početná horolezecká skupina vystupuje po příjemné cestě vlakem na Harrachovském nádraží. Horské město nás vítá mírným deštěm a tak první chvíle trávíme plněním úkolů ve dřevěném přístřešku. Benjamínci zaznamenávají do svých map dnešní trasu na Rybínovy boudy a po pár minutách vyrážíme ztichlým lesem vstříc výstupu na nedobytnou horu Matterhorn.
Každému z dětí se na zádech houpá barevný ježdík, který v prostředí téměř jarního lesa bez jediného kousku sněhu vypadá až úsměvně. Lesní cesta nás dovede na okraj Harrachova, kde u fotbalového hřiště narážíme na první a na dlouhou dobu poslední známky bílé peřiny.
Na tomto místě také krátce svačíme a hrajme hru Sněhová bouře. Pomocí předem domluveného zvuku či slova se týmy musí co nejrychleji najít, všichni ale mají zavázané oči.
Následující cesta přes Harrachov a následně k Mumlavskému vodopádu je zcela standardní. Mumlavu necháváme rychle za sebou, protože i během ponurých dnů jako je tento, se lávka přes řeku hemží turisty. Šedá oblaka nám rychle mizí před očima a my vstupujeme do tmavého lesa. Na větvích smrků jsou vidět malé kapky, pozůstatky nedávného deště, zem je sice stále hnědá, ale v některým místech se už začíná pomalu zelenat.
Na vhodném místě zastavujeme a čeká nás výroba horolezeckých žebříků, které nám pomohou ve výstupu na vrchol, stejně jako pomáhali a pomáhají horolezcům dodnes. Oba týmy splňují předepsané parametry, oba žebříky přečkávají náročné zatěžkávací zkoušky. Bravo! To jsme po pravdě nečekali.
Po pár minutách dorážíme na Rýžoviště, pojmenovaném nikoli podle známé hospodářské plodiny, ale podle historie spojené s rýžováním vzácných rud. (Ano, i tyto zajímavé informace se Benjamínci na výpravách dozvědí :D) Před námi je dlouhé stoupání, a tak před jeho zahájením musíme stejně jako naší historičtí předchůdci umístit iniciály naší výpravy co nejvýše to půjde. Každý tým volí trochu odlišnou taktiku, ale ve výsledku se oba kolíky dostávají do nevídaných výšin.
Zdolání následujícího kopce už některým z nás jde hůře. Náročné stoupání ještě navíc ztěžuje nemalá sněhová pokrývka, která se na tomto úbočí drží zuby nehty. I přes namáhavou chůzi ji ale vidíme moc rádi a někteří z nás již tuší, že nám dalšího dne přijde vhod. Na rozcestí Studenec doráží jednotlivé skupinky v různých časových odstupech. Někdo je vyčerpaný více, někdo méně, ale vidina přibližujícího se cíle všechny žene dál. Po pár metrech klesání tedy dorážíme těsně nad chatu, kde strávíme dnešní noc.
Dobrou náladu, která začíná ve skupině panovat, ještě umocní výhled na louku nad chatou. Stín několika vysokých smrků zde zachoval menší sněhové pole jako stvořené pro vzrušující ježdění plné rychlosti a adrenalinu. Děti na nic nečekají a radostně začínají jezdit, po půl hodině se k několika jízdám nechají přemluvit i vedoucí. Během skotačení na nás dokonce několikrát nesměle vykoukne i pomalu zapadající sluníčko. S jeho západem začíná rychle padat šero i chlad. Celá výprava, jejíž značná část je doslova na ždímání, se tedy přesouvá do teplé a útulné chaty.
Večer trávíme přípravou jídla, hrajme hry a několik odvážlivců vyráží splnit noční výzvu.
Slunečné nedělní ráno zahajujeme jak jinak, než zevrubnou Fretkovou rozcvičkou, která určitě probudí i ty, kteří by ještě nebyli o začátku nového dne zcela přesvědčeni. Po ní následuje výborná snídaně, připravená s mateřskou láskou (máme buchtu a bábovku).
Rychle balíme a následuje finální příprava na zdolání vrcholu. Malí horalové si musí osvojit stavbu přechodného tábora a naučit se vázání na jistící lano. Snažíme se být trpěliví a vše Benjamínkům názorně ukázat. Stavba stanu totiž vyžaduje nejen nutnou dávku zručnosti, ale i správnou komunikaci a spolupráci v týmu. Na konci dopoledne tak děti dokáží s občasnými radami proměnit změť hliníkových tyčí a žlutočerné tkaniny v kostru vnitřního stanu. To považujeme za úspěch. Na druhém stanovišti se učí vázat dračí uzel do ok silnějšího společného lana, které je zachrání v případě pádu ze skalní římsy (naštěstí římsy a hluboké propasti v tomto případě existují jen v dětské představivosti). Ke kýženému Matterhornu vyrážíme asi hodinu před časem oběda. Naposledy máváme chatě. Nyní už není návratu.
Sníh, vítr a šlehání větví (žádné drama, svítí sluníčko nebojte). Dvě pomalu postupující skupinky se šinou tmavým lesem. Každý další krok je vždy těžší, nohy se boří do sněhu na nevyzpytatelných místech. Síly nám docházejí. Když v tom najednou – Matterhorn! V dálce se ve slunci třpytí poslední skalní věž, kterou musíme zdolat. Jakoby z nás spadla tíha batohů (odkládáme je dole 😀 ) a do žil nám najednou proudí nová energie. Už jsme blízko. Opatrně překonáváme poslední překážky a jsme tam. Matterhorn je pokořen.
Nemůže chybět vrcholové foto a zanedlouho už pomalu sestupujeme. Nechceme, aby nás potkal stejný osud jako historickou skupinu, která pokořila Matterhorn skutečný. Dole na dřevěném stolku vybalujeme zásoby a každý se s chutí pouští do vydatného oběda. Jsme spokojení.
Cestu dolů provází mnoho sněhových úseků, a tak jsme za pár okamžiků dole u lyžařského vleku. Zastavujeme se. Nyní už naší skupinu nečeká žádný sníh či bahno. Je čas vytáhnout z batohů zásobní kalhoty a převlíknout každého z kalhot mokrých, které se opět dají ždímat. Mise je úspěšná, za hodinku všichni v pořádku nastupují do dálkového autobusu. Koukáme z okének a máváme Harrachovu a Krkonoším. Díky vám za krásný zážitek.
Naše jednodenní výprava odstartovala v neděli, kdy jsme se společně sešli v osm hodin ráno na loděnici. Bruslařská zavazadla jsme naložili ke Štěpkovi do auta a vyrazili přes řeku směr Podlázky.
Cestou jsme se pozastavili a na zahřátí si dali krátký slalom mezi stromy. Trasa vypadala na pohled jednodušší, než doopravdy byla. Závodili jsme všichni, ani vedoucí nezůstali pozadu.
Pokračovali jsme směr Michalovice. Nahoře na zřícenině Michalovické putny jsme si dali svačinku a zvýšil se nám počet účastníků, přidala se Smajlík. Probíhaly koulovačky ve velkém, zima nás od sněhu neodradila. Také byla snaha o to, zda se zvládneme všichni vejít nohama na dva kanály, tak aby opravdu nikdo nestál mimo. No, dalo to trochu práce, ale povedlo se! Naše cesta dále pokračovala přes Debř, kde se k nám připojil další pejsek, a to krásné štěňátko německého ovčáka Baron.
Další zastávka byla u hrobky rodiny Leitenbergerů u Josefova Dolu, kterým jsme procházeli. Trasu nám určovala řeka Jizera, od které jsme se po celou dobu téměř nevzdálili. Cílovým bodem pro nás byla louka pod Zvířeticemi, kde na nás čekala zamrzlá celá louka i s našimi bruslemi.
Probruslili jsme více než hodinu a půl. Kdo chtěl, mohl si zahrát hokej anebo se projet na ledním bobu. Ledu se nebáli ani naši pejsci. Po vydatném bruslařském výkonu jsme se posilnili buřtem a vydali se na nedalekou vlakovou zastávku u Bakova nad Jizerou a spokojení odfrčeli vláčkem domů.
