Na výpravu se scházíme v sobotu kolem osmé hodiny ranní na hlavním nádraží. Celkem nás je 16, dvanáct Benjamínků a čtyři vedoucí. Naším dnešním cílem je vyzkoušet si, zda ujdeme tři kilometry tzv. natěžko – s velkým batohem. Proto malé batůžky přesouváme k Brzdovi do auta a místo nich si nahazujeme velké krosny. Už na nástupišti se setkáváme s menší komplikací: přijíždí pouze jeden vagon, který už je téměř obsazen, a protože jedeme společně s Piškoty, je nás přes třicet. Ačkoliv jsme byli dopředu nahlášeni jako skupina, České dráhy nejspíše usoudily, že se to nějak zvládne. A zvládlo. Paní průvodčí požádala ty, kteří ve vlaku již seděli, aby si vystoupili, my jsme se nasáčkovali co nejvíc k sobě a nakonec jsme se všichni nějak poskládali a vyzkoušeli si tak jízdu na indický způsob. Dále jsme tedy jeli v duchu hesla: „Nezastavujeme, máme zpoždění“ protože nikdo další by se už do vlaku opravdu nevešel.
Úspěšně jsme dojeli na zastávku Trnová, odkud jsme se vydali po zelené turistické značce do vesnice. Zde potkáváme milého pána, který se nám zmiňuje o bájné bandě loupežníků: říkalo se jim Petrovští a právě tady byl jejich rajón. Je krásné jarní počasí, na zahrádkách vidíme tulipány a narcisy, kvete zlatý déšť, a dokonce už i sněží odkvétající kvítky jabloní a třešní.
Abychom uměli tu krásu kolem nás nejenom vnímat, ale i pojmenovat, zastavujeme se a dostáváme za úkol rozpoznat co nejvíce rostlin kolem nás. Můžou to být kytky i stromy, ale nic netrháme, pozorujeme očima a při vyhodnocení si vše vzájemně ukazujeme. Po svačině pokračujeme v cestě, která se mění z krásné pěšinky v bahnitou a od těžké techniky rozježděnou pláň. Je sucho, ale i tak se nám nejde úplně nejlépe, a tak si dopřáváme zasloužený odpočinek ve stínech stromů. Na posledních pár set metrech nás čeká chůze po silnici, což si zpříjemňujeme slovním fotbalem. Kopčem nás od odbočky ze silnice doprovází k Boudě – cíli naší dnešní cesty. Kolem ní se rozprostírá krásná louka, kde už táboří Bobří oddíl. Sundáváme batohy a dáváme si oběd z vlastních zásob.
Protože je na večer naplánovaný oheň, máme za úkol nasbírat chrastí, abychom měli čím naplnit pagodu – tu už krásně připravil Fretka. Hned nad loukou je stráň, kde o suché smrkové větvičky není nouze, a tak se pouštíme do sbírání. Jde to celkem rychle, někdo sbírá, někdo transportuje chrastí k ohni pomocí velké plachty a někdo dole pomáhá plnit a udusávat. Jediné, co nám znepříjemňuje práci, je sluníčko, které jako by se ze všech svých sil opíralo právě do naší stráně a našich zad. Naplnění nejhornějších pater pagody (má jich devět), necháváme na Piškotech, chceme totiž, aby byl oheň opravdu celoosmičkový a podíleli se na jeho přípravě všichni. Oheň má být nejen celooddílový (Kosodřevina bohužel nemohla dorazit), ale i slibový, a tak se rozdělujeme na skupinky po třech světluškách (žabičkách) a třech vlčatech. V těchto skupinkách si vysvětlujeme, co slib obsahuje a co znamená být světluškou nebo vlčetem. Protože někteří Benjamínci budou spalovat své přezdívky, jdeme se podívat dál do údolí, abychom našli březovou kůru. Na tu si později Sysel, Tukan, Fík, Kůzle a Frodo napíší svá jména a následně ji hodí do ohně. Tímto rituálem symbolicky přijmou svou oddílovou přezdívku. Jdeme se podívat i do místní jeskyňky, prolézáme tunelem a děláme si společnou fotku.
Před večeří si ještě čteme pohádku Zvířátka a Petrovští, která se odehrává v místech, kde se právě nacházíme. Potom ji společně převypravujeme a jde nám to moc hezky. Večeři si vaříme v kotlících společně s Piškoty. Podle toho, kolik která družina přidala těstovin, se naše večeře proměňuje buď v polévku s těstovinami a zeleninou, nebo těstoviny se zeleninou.
Po večeři si kolem připravené pagody si rovnáme celty, převlékáme se do oddílových triček a říkáme si, jak se u slibového ohně budeme chovat. Za několik okamžiků už všichni stojíme v kruhu a čekáme na slavnostní zapalování, oheň je zapálen ze čtyř světových stran a krásně se rozhoří. Zvuk praskání dřeva se mísí se starou skautskou písní Červená se line záře. Potom předstupují jednotliví Piškoti a skládají svůj vlčácký nebo světluškovský slib. Potom následuje slavnostní spalování přezdívek, všichni Benjamínci bezchybně říkají: „Spaluji své občanské jméno … a přijímám svou oddílovou přezdívku… Po pár písničkách vzpomínáme, kdy kdo dělal svůj skautský nebo vlčácký či světluškovský slib, koukáme na scénky připravené Piškoty a posloucháme krásný lyricky laděný popis dnešního dne očima Bobřího oddílu. Na závěr si posíláme stisk, který sice nedoputoval až ke svému odesilateli, ale i přesto se náš kruh symbolicky uzavírá, neboť členové Bobřího oddílu byli před sedmi lety prvními členy nově vzniklého oddílu Benjamínků a dnes se tady všichni společně setkáváme.
Ráno je trochu chladno. Benjamínci poctivě balí své věci, na dnešní den budou potřebovat jen malý batůžek. Noc byla podle nich trochu divoká, ale všichni se snad vyspali dostatečně. Pomáháme s balení spacáků a karimatek – vidím, že většina z nich se v balení začíná zlepšovat. Po doplnění pitné vody do lahví konečně můžeme vyrazit. Dnešní cestu plánujeme zakončit na nádraží ve Skramouši.
Je kolem desáté a do našich zad začíná intenzivně svítit slunce. První zastávka nás čeká u Suchého mlýna. Zde svačíme a následně děti mají za úkol zakreslit do svých deníků půdorys okolí. Ve skalách okolo nás je totiž vytesáno spoustu malých jeskyň, jedná se o pozůstatky skalních bytů, které společně s mlýnem zanikly na konci 19. století. Benjamínci se s úkolem vypořádávají velmi statečně, neustále kolem nás chodí různé skupinky, které společně prozkoumávají okolí a vše horlivě zaznamenávají do svých notýsků. Koncept půdorysu pro ně není jednoduchý, ale všichni nakonec odevzdají moc hezké plánky.
Po úkolu si ještě společně čteme místní pověst o mlýně. Podle ní mlýn vůbec nesloužil k mletí obilí. Jednalo se totiž o tajné sídlo místních loupežníků, kteří mlýn používali jako své útočiště a skladiště naloupených cenností. Loupežnickou tlupu se nakonec podařilo odhalit díky statečnosti mladé dívky z nedaleké vesnice, kterou vůdce loupežníků unesl. Jak už to u pověstí bývá, i v této je kousek pravdy. Na mapě z josefovského mapování konce 18. století totiž nacházíme v místě mlýna nápis „Räuberloch“ – tedy loupežnické doupě.
Pokračujeme dále po žluté turistické značce. V lese míjíme spoustu poházených pneumatik a dohořívajících ohníčků s větvemi. Vypadá to, že lesní dělníci se chtěli větví rychle zbavit, na zdraví lesa zřejmě nebrali ohled.
Po chvilce stoupání vcházíme do vesnice Nosálov. Zde nás vítají kvetoucí třešně a louky poseté pampeliškami. Když zafouká vítr, ocitáme se v jarní vánici plné okvětních lístků. Po modré směřujeme do Lobče.
Zde míjíme krásně opravený pivovar a zanedlouho usedáme k obědu na lavičky před muzeem místního významného obyvatele, Eduarda Štorcha. Ten se v obci věnoval pedagogické činnosti a také zde napsal některá ze svých slavných děl. Před obědem žádáme pomocí formuláře o přístupový kód. Po posilnění vydatnou porcí chleba, salámu i sýra zadáváme přístupový kód do klávesnice na dveřích a ty se opravdu otvírají. Muzeum je velmi moderně zařízené, můžeme si prohlídnout artefakty ze Štorchova života, na spoustu exponátu si i návštěvníci mohou sáhnout. Asi nejatraktivnější je pro benjamínky veliká socha mamuta, které dokonce červeně svítí oči.
Muzeum opouštíme, ale notnou chvíli ještě trávíme na přilehlém pískovišti. Je plné všemožného vybavení, o kyblíčky, lopatičky nebo sítka tak není nouze. Děti se pouští do budování svého pískového světa. Někteří pracují ve skupinách, jiní mají vlastní pojekty. Na pískovišti také bujně vzkvétá vzájemný obchod, nikdo tak nemá nouzi o „mokrý písek“ nebo o ten prosetý „jemný“. S radostí pozoruji, že se od mého dětství zase tolik nezměnilo. Abychom stihli vlak, musíme se (ač velmi neradi) od pískoviště posunout dále.
Po modré značce mezi poli míříme do Skramouše. Na jeho začátku nás čeká příjemné překvapení – ohrada s kravami. Na několik minut se zastavujeme, zvířata krmíme a hladíme. Na odchodu ještě potkáváme staršího pána v montérkách, který se o krávy stará. Chvilku s ním povídáme a za chvíli už musíme pelášit na nádraží.
Zde svačíme mrkev a hrajeme hry o bonbony. Za pár minut už přijíždí vlak. Jedná se o starý jednovagónový motoráček, při nastupování do něj si připadám až nostalgicky. S otevřenými okny a letním sluncem tak ujíždíme krajinou až na mladoboleslavské nádraží.
Zapsali Mary a Náprstek.
Fotila Katka a Náprstek, celá fotogalerie zde.