Na naši výpravu do podzimních Krkonoš se scházíme v sobotu v 8:20 na hlavním nádraží v počtu 11 Benjamínků a 5 dospělých. Chybějící zbytek osazenstva marodí. Přesouváme se na nástupiště a po chvilce nasedáme do vlaku směrem na Tanvald. Po cestě hrajeme pozorovací bingo, a tak všichni koukají z okna na míhající se krajinu, která je zahalená do poctivé podzimní mlhy. V Tanvaldu po krátkém čekání přestupujeme do druhého vlaku, který po bývalé ozubnicové dráze stoupá přes Kořenov až do Harrachova, jenž je naším cílem.
Vystupujeme a shledáváme, že navzdory předpovědi neprší – paráda! Neotálíme tedy a vyrážíme po lesní cestě zapadané listím. Kolem cesty je ještě plno hub, ale už jsou přešlé prvními mrazíky. Na konci Harrachova ještě Landa s Katkou doplňují v místním ne zrovna dobře zásobeném supermarketu zásoby jídla a krátce nato vcházíme opět do lesa, kde obědváme a hrajeme hru, v níž si osazenstvo naší vysokohorské expedice má opatřit potřebné vybavení. Kreativní jedinci trvají na tom, že by si raději než mačky a cepín vzali dort. Poté začínáme hrát naši již tradiční celovýpravovou hru na lavinu (najdi si vyvýšené místo), Yettiho (schovej se) a vichřici (udělej holubičku).
Naším dalším průběžným cílem jsou Mumlavské vodopády, kde je poměrně dost turistů, takže se zde nezdržujeme příliš dlouho, přecházíme lávku a pochodujeme dál.
Pomalu ale jistě stoupáme výš a po nějaké době zastavujeme a hrajeme hru, při níž se rozdělujeme na dvě expedice, které si mají za úkol postavit celkem tři výškové tábory a zdolat vrchol (strmá lesní stráň).
Na okamžik začíná trochu pršet, z čehož nemáme radost, ale déšť po chvilce ustává a my pokračujeme ve výstupu. Přicházíme k prvním stavením na Studenově a potkáváme se ostatními skauty z našeho oddílu v čele s Budulem, Klárkou a Pampeliškou. Pozorujeme majestátního maxipsa dohlížejícího na provoz na cestě před restaurací. Zanedlouho po tom, co se cesta začne lámat mírně dolů směrem k cíli naší cesty, Rybínovým boudám, se před námi rozprostírá nádherná podívaná – mlha přelévající se z kopce na kopec a vyplňující údolí pod námi a do ní svítící odpolední slunce. Jsme nad mraky a je to doslova povznášející pocit. Terezka naše kochání se panoramaty korunuje prohlášením, že „jsme úplně jako bůhové“.
To už ale přicházíme k chalupě s velkým nápisem Rybínovy boudy na štítě a protože je nám jasné, že je jsme v cíli, fotíme se před ní. Opak je ale pravdou, protože lidé uvnitř skupinu skautů rozhodně neočekávají. Koukáme proto ještě do mapy a zjišťujeme, že musíme ještě malý kousek popojít. Naše ubytování se totiž jmenuje Bělohradská bouda. Krátce před sestupem na cestu k boudě se před námi ještě jednou otevírá přenádherný pohled do krajiny.
Po příchodu luštíme šifru, která skrývá další instrukce ohledně ubytování. Valča s Kájou jsou vyslány na výzvědy k panu kuchaři a přicházejí s pokyny k ubytování. Přezouváme se a zabydlujeme se v pokojích, kde si povlékáme postele. Potom už rozjíždíme přípravu večeře (kuskus se zeleninou a čaj) a po večeři ještě následují akce venku, kde se mezitím už úplně setmělo. Jednou z her je stezka odvahy, kterou všichni zvládnou na jedničku. Po návratu dovnitř si ještě čteme kapitolu o měsíci říjnu z knížky o skřítku Rozekvítkovi.
Ráno vstáváme do o poznání lepšího počasí. Oblékáme se a světe div se, jsme ze všech oddílů (Piškoti, BO) první venku! Pod vedením Náprstka dáváme rozcvičku a po ní balíme a snídáme, abychom mohli vyrazit na cestu. Dnes jdeme přes Čertovu horu a naším cílem je opět nádraží v Harrachově, odkud nám před třetí jede vlak. U horní stanice Čerťáku zastavujeme a svačíme a probíhá stavba domečků pro skřítky.
Jakmile mineme davy lidí, kteří přijeli nahoru lanovkou, začínáme opět po sjezdovce klesat směrem k Harrachovu. Fotíme se s mlžným mořem pod námi a pokračujeme. Po cestě procházíme kolem skokanských můstků, které halí podzimní mlha. Nejimpozantnější je pohled na můstek, odkud zrovna několik odvážlivců skáče bungee-jumping. Max chce jít taky, ale přesvědčujeme ho nakonec, že bude lepší ještě pár let počkat.
V Harrachově obědváme na lavičce u pramene Sv. Jana Nepomuckého a potom ještě stavíme u sportovního areálu, na jehož prosluněné tribuně hrajeme hru v bzučení na výdrž. Potom už vyrážíme směrem k nádraží, kde se setkáváme s našimi zbylými dvěma oddíly a krásně naplňujeme celý jeden vagón přijedšího mezistátního vlaku z Polska! Opět přestupujeme v Tanvaldu a lehce po páté se už vítáme v rodiči v Boleslavi.
Výprava se vydařila a až na pár sobotních kapek nám přálo počasí. Podzimní příroda se nám ukázala v plné kráse a obzvlášť na výhledy do krajiny poseté cáry mlhy budeme všichni dlouho vzpomínat.
Pocity osazenstva z výpravy hezky shrnuje Paviánovo výtvarné dílo z vlaku zachycené na úplně poslední fotce (nápis je odpovědí na otázku Co se ti NElíbilo na výpravě?). Takže myslím, že je vše, jak má být!
zápis a fotky Landa
Všechny fotky ZDE
