Benjamínci – Expedice 2021

11.7. – neděle

Vrchol naší celoroční skautské činnosti, expedice do Krušných hor a na Ohři, je tu – kolem sedmé se scházíme na mladoboleslavském hlavním nádraží, vybíráme ode všech povinná potvrzení na testy na covid, někteří se ještě testují přímo na nádraží. Jelikož je Boleslav kvůli Rallye Bohemia celá pouzavíraná, tak pro některé je už samotná cesta na nádraží prvním expedičním dobrodružstvím. Všichni ale nakonec stíhají a protože se blíží čas odjezdu našeho rychlíku na Prahu, loučíme se s rodiči, fotíme se v expedičních tričkách a vyrážíme na nástupiště.

Čeká nás šest hodin cestování vlakem, takže už v prvním z našich tří spojů zahajujeme soutěž v zapisování zastávek a začínáme vyplňovat pracovní listy a vlastnoručně vyrobenou osmisměrku od Mary. V Praze hladce přestupujeme do rychlíku s příznačným názvem „Krušnohor“ a už si to, občas i stošedesátkou, svištíme směrem na západ. Za okny co nevidět míhají vrcholky Českého středohoří, je vidět i Milešovka. Stavíme v Ústí, kde se k nám připojují Brousek s Honzíkem a Elenkou, kteří jeli ráno z Liberce. Za Bílinou se kocháme (nebo spíše já se kochám – děti na koukání z okna zase tak moc neužije) skalnatým vrcholkem Bořeň, který se tyčí přímo nad tratí. Projíždíme Mostem, Chomutovem a krajina se znatelně mění – kopečky střídají povrchové uhelné doly a chladicí věže elektráren. Po další zhruba hodině projíždíme Karlovy Vary (odkud máme za týden odjíždět nazpět) a nakonec vystupujeme v Sokolově. Tam přestupujeme do našeho posledního dnešního spoje – malého německého vlaku, který nás doveze do Kraslic.

• 

• 

V Kraslicích vystupujeme a čekáme na Štěpku, který z MB vyrážel autem paralelně s námi a který nám veze krosny. Po chvilce čekání (způsobené podle Štěpkových slov neochotou místních poradit mu, na jaké z mnoha kraslických nádraží má jet), si bereme batohy a chystáme se zahájit naše třídenní putování po Krušných horách. V tom ale začíná mrholit a mrholení se brzy mění na vytrvalý déšť.

• 

• 

• 

Nic se však nedá dělat, oblékáme pláštěnky a ponča a vyrážíme po turistické značce směrem k několik málo kilometrů vzdálenému „Vedralovu altánu“, kde by se údajně mělo dát přespat. Hned, jak opouštíme Kraslice, začíná moc pěkná stezka lesem, kterou kromě rozkvetlých náprstníků lemují dřevěné prolézačky a stavbičky. Škoda, že opravdu intenzivně prší, jinak bychom je určitě vyzkoušeli. Písčitá cesta, po níž jdeme, se pomalu ale jistě mění v potůček. Někteří trochu naříkají, ale co naplat – na místo noclehu dojít musíme a jsme na tom všichni stejně. Po chvíli hledání a chůze rozbahněnou strání konečně nacházíme onen altán. No, není to nic moc – na spaní pro více než 10 lidí to určitě není a navíc jsou tu trochu odpadky a trámy už zažily lepší časy. Před průtrží nás ale na nějakou dobu ochrání. Dáváme svačinu a Danča volá Janě, aby zjistila, jak jsou na tom Piškoti, s nimiž se dnes máme setkat. Piškoti jsou taky v lehké krizi – zmokli ještě víc, než my a rozhodli se shánět nocleh pod střechou. Po chvíli volá Jana nazpět, že se díky ochotě místního Sokola podařilo sehnat tělocvičnu, paráda.

• 

• 

• 

• 

Otáčíme to a stejnou cestou míříme zpět do Kraslic. Déšť mírně ustává, ale pořád to není na sundání pláštěnek. V Kraslicích už na nás v krásné sokolovně čekají Piškoti a společně rozvěšujeme všechny mokré věci do šaten. Jsme vděční, že tu můžeme přespat, protože mokré oblečení a boty bychom v lese jen tak neusušili. Po rozbalení věcí na spaní začínáme připravovat večeři a potom všichni posloucháme Honzovo čtení z dobrodružné knížky Stezka odvahy od Miloše Zapletala.

12.7. – pondělí

Ráno se budíme do o poznání hezčího dne. Luxferami v bocích tělocvičny (kde kdysi byla nejspíš velká okna), na nás prosvítají sluneční paprsky. Rozjíždíme velkou sokolskou rozcvičku (Jana předcvičuje a je nutno říci, že náročnost některých cviků by vehnala slzy do očí a natáhla šlachy i samotnému Tyršovi – inu, měli bychom se všichni pravidelně protahovat, je to bída). Následuje trénink kotrmelců a také rovnováhy na kladině (byl by to přeci hřích nevyužít zdejších žíněnek a laviček).

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Po snídani (jejíž součástí byla i vynikající bábovka od Mary tety z nedaleké Rotavy) se s Benjamínky balíme, fasujeme jídlo na cestu a vyrážíme na pochod. Některé zmáchané boty ještě úplně nedoschly, ale co, ony doschnou na nohách. Piškoti ještě zůstávají v sokolovně, protože se mají v plánu až do oběda věnovat tužení paží a službě vlasti a potom nás ještě po cestě dohnat).

My už po chvilce stoupáme z údolí a tentokrát se už definitivně loučíme s Kraslicemi. Míjíme poslední domky, u jednoho z nichž na nám z auta na cestu kyne zkušený horský jezevčík.

• 

• 

• 

Po nějaké době prochází cesta bývalým JZD, kde to vypadá jako z nějakého post-apokalyptického filmu – všude vraky aut, vlnitý plech, neutěšeně vypadající domy, a hlavně liduprázdno. Korunu tomu dává opuštěná hospoda s názvem „Na Krásné“. To krásné už evidentně odvál čas a celý areál tu zůstává šedo-rezavou vzpomínkou na pohnuté dvacáté století, které právě v Krušných horách nenechalo kámen na kameni. My však využíváme toho, že mezi budovami JZD je vybetonovaná plocha a dáváme pauzu na občerstvení a mazání opalovacím krémem. Líbí se nám retro stojan od benzínky pro traktory a Fíla u něj jako správný pumpař pózuje. Potom dáváme štafetový běh a soutěž ve švihlé chůzi. Pánové z Monty Python by z nás měli radost.

• 

• 

• 

• 

A jsme opět na cestě. Po chvíli končí asfaltka a my jsme konečně úplně mimo civilizaci – před námi se rozprostírají louky a lesy a na druhé straně jsou vidět hřebeny hor. Jedinou připomínkou lidské činnosti jsou větrné elektrárny kdesi v dáli v Německu. Na cestě pozorujeme mrtvého krtka (kterého tam, jak v zápětí zjišťujeme, „naaranžoval“ Štěpka, který mezitím dojel autem do cíle etapy a vyrazil nám naproti). Na chvíli se zastavujeme u velkého stáda krav pasoucího se opodál a rozplýváme se nad malými telátky.

• 

• 

• 

• 

Oběd dáváme v chládku v lese a v tom slyšíme hlasy Piškotů – opravdu dodrželi slovo a dohnali nás, dokonce v plné polní. Odtud už jdeme společně a dáváme družinový závod, při němž se Benjamínci připojují do piškotích družin. Postupně se blížíme k cíli naší dnešní cesty – vrcholku Vysoký kámen, pod nímž chceme přespat.

• 

• 

• 

Zastavujeme u pietního místa, kde dříve stála kaple Božího těla, která byla srovnána se zemí při zavedení pohraničního pásma. Potom už to je coby kamenem dohodil na samotný Vysoký kámen, který obcházíme (vrátíme se sem večer na západ slunce) a kousek pod skálou se pouštíme do přípravy ležení. Stavíme plachtové přístřešky a nosíme suché dřevo na oheň. Velcí mezitím připravují ingredience na večeři, kterou mají být buřtové špízy se slaninou a zeleninou. Jakmile je vše hotové, pouštíme se do opékání.

• 

• 

• 

• 

Času není nazbyt – kolem deváté chceme vyrazit na vrcholovou vyhlídku na západ slunce. Po večeři proto na nic nečekáme a odcházíme. Pod skalou vyhlašujeme tábor němých a po úzké pěšince stoupáme na vyhlídku, kde sice nejsme úplně sami, ale to atmosféře neubírá. Trochu to kazí jen opodál sedící skupinka kvílejících a nahlas se smějících puberťáků (jak později zjišťujeme – skautů). Zaujímáme místo na vyhlídce a tiše pozorujeme, klesající sluneční kotouč, je to nádherná podívaná.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Po návratu do tábořiště míříme rovnou do spacáků a jdeme spát. Ráno se totiž zájemci mají na Vysoký kámen vypravit znovu, pro změnu na východ slunce.

13.7. – úterý

Noc je bez deště, ale poměrně větrná. Našimi přístřešky vytrvale profukuje a jsme zachumlaní do spacáků. Kdo si, jako třeba já, na noc nevzal čepici, tak mu byla poměrně zima. Několik z nás vstává už před půl pátou (mezi námi i tradiční ranní ptáčata Průvan s Fílou) a míříme opět na vyhlídku. Sluníčku se nejprve nechce vykouknout z oblaků, ale nakonec jsme přeci jen odměněni překrásnou podívanou, kdy se nad špičkami smrků vynoří první paprsky nového dne. Ani nám nevadí, že na vyhlídce stále pofukuje čerstvý vítr a v tichu sem tam přerušovaném zpěvem probouzejících se ptáků sledujeme, jak se Slunce dere výš a výš. Když jsme tou podívanou dosyta nabaženi, vydáváme se zpět dolů a ještě na chvíli zalézáme do spacáků, kde setrváváme až do oficiálního budíčku.

K snídani máme vynikající ovesnou kaši s jablky, hrozinkami a vlastnoručně nasbíranými borůvkami. Posilněni balíme ležení a starší Piškoti vyrážejí napřed, aby pro nás připravili stezku s úkoly. My mezitím hrajeme invalidku a potom lesní štafetový běh na družiny. Ve smluvený čas vyrážíme po stopách Piškotů. Cestu nám ukazují šipky z přírodnin a občas nás nasměrují k úkolu. Jedním z úkolů je například sbírání „všeho, co nepatří do lesa“ nebo nasbírání plného ešusu borůvek.

• 

• 

• 

• 

Po splnění všech úkolů se setkáváme s Piškoty a už nám zbývá jen pár kilometrů do Horních Lub, kde máme dnes na zdejší skautské základně nocovat. Hned po příchodu nás vítá vedoucí místního skautského střediska, bratr Rambo a jeho manželka Borůvka. Ukazují nám areál a asi půl hodiny si s námi povídají.

Následuje pozdní oběd v táborovém kruhu a příprava spaní – činné členstvo spí v chatkách a velcí v klubovně. Sotva se zabydlíme, začíná ale opět pršet. A prší a prší. Postupně se sešeřuje a my jsme zalezlí pod střechou a svítíme si čelovkami a svíčkami (elektřina není zapojená). Navečer se zde opět stavuje Rambo i s celou rodinou a přivážejí nám kanystry s vodou a výborný rebarborový koláč – děkujeme! K večeři vaříme pod improvizovaným plachtovým přístřeškem rizoto.

• 

• 

Protože déšť neustává a prostranství mezi chatkami se proměnilo v jednu velkou kaluž, přesouváme se všichni na večerní čtení a vyhlášení výsledků dnešní stezky do klubovny. Po čtení zpíváme večerku a jdeme na kutě.

14.7. – středa

Budíme se do oblačného rána, které je ale naštěstí bez deště. Balíme a k snídani máme pečivo a jogurt s borůvkami, které jsme včera nasbírali. Máme docela naspěch, potřebujeme se přesunout do Soosu, a tak svižným krokem vyrážíme směrem k nádraží vzdáleném asi 2km od základny.

• 

• 

• 

Tam chvilku čekáme a nastupujeme do náhradní autobusové dopravy, kterou jedeme až do Nového Drahova. Odtamtud už je to co by kamenem dohodil k návštěvnickému centru Soos. Máme zarezervovanou prohlídku místní záchranné stanice a po hodině čekání, kterou využíváme na oběd, se nás ujímá přímo správce stanice. Na začátek vtipně poznamenává, že dnes dal výpověď a jsme jeho úplně poslední skupina. Zajímavé. Velmi poutavě nám potom ale vypráví o místní fauně a o nebezpečích, kterým čelí například čápi, dravci a další divocí živočichové. Často klade otázky a někteří se s chutí zapojují do diskuze, aby se s ostatními podělili o své zážitky se zvířaty. Potom se přesouváme do samotné záchranné stanice, ale pan správce se omlouvá, protože mu právě volali, že si má přijet pro čápa, který si zlomil zobák a potřebuje pomoc. Ujímá se nás ale jeho kolega a my se tak procházíme mezi voliérami a krmíme všudypřítomé kozy a ovce.

• 

• 

• 

• 

• 

Po prohlídce stanice už směřujeme do NPR Soos. Zastavujeme u jednotlivých cedulí naučné stezky a dozvídáme se plno zajímavých věcí o zdejší geologii. Zdejší krajina trochu připomíná Island – jsou tu slatiniště, na každém kroku z bažiny vyvěrají pramínky nebo bublají mofety – bahenní sopky. Díky letošnímu poměrně deštivému létu jsou obzvlášť výrazné. Ochutnáváme jeden z minerálních pramenů a kdo se skloní až k bublající hladině nad skruží, bahenní plyny mu pěkně protáhnou nos.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Po prohlídce si vyzvedáváme batohy, které jsme si uschovali u pokladny a vyrážíme po svých na vlak do Tršnice. Na nádraží nám při čekání na vlak Honza čte z knížky Strašidla a krásné panny od Zdeňka Šmída o pověstech z Karlovarska. Potom už nasedáme do už tak plného vlaku a vystupujeme v cíli naší dnešní cesty, v Kynšperku nad Ohří.

• 

• 

• 

Z nádraží se přesouváme do kempu, kde máme strávit minimálně jednu noc a odkud chceme zahájit naši plavbu. Po starobylé dřevěné lávce přecházíme Ohři a koukáme, že vody je opravdu hodně. Kemp se nachází hned vedle hřiště FK Slavoj Kynšperk. Kdo viděl seriál Okresní přebor, ihned ho praštila do očí až komická podobnost s fiktivním FK Slavojem Houslice – ani by nás nepřekvapilo, kdybychom ve zdejší hospodě narazili na Jardu Kužela nebo kdyby nám mezi stany začal opravovat svůj autobus „pan Kjob“. Stavíme stany a mezitím přijíždí Riki s Anežkou a za autem táhne vozík s pramicemi. S ním podle plánu přijíždí i Ivči tatínek s dodávkou a kanoemi.

Potom vaříme večeři a večer po zpívandě se všichni po několika dnech pochodu sprchujeme teplou vodou.

• 

• 

• 

15.7. – čtvrtek

Vstáváme a vítá nás zamračená obloha. Máme v plánu jít na vodu, ale velcí pořád zvažují, jestli je to dobrý nápad. Vzhledem k vytrvalým dešťům je v řece hodně vody a je to tak nějak na hraně. Nakonec se přeci jen oblékáme na vodu, kluci odvážejí lodě a my vyrážíme pěšky asi 5km proti proudu na místo, kde se máme nalodit. Kousek za Kynšperkem nás ale zastihne pořádná průtrž mračen, která ne a ne ustat. Sice máme pláštěnky a schováváme se asi na půl hodiny pod stromy u cesty, ale není nám to nic platné – jsme durch. Když déšť trochu ustane, jdeme dál. Při přecházení Ohře po lávce jsme opět na pochybách, jestli takovou vodu zvládneme. No, uvidíme a domluvíme se. Poblíž místa nalodění jsou právě závody koní a po cyklostezce, po níž jdeme, každou chvíli projede kočár s vážně se tvářícími osobami, případně s pány s doutníkem. Když už jsme konečně na místě, padne rozhodnutí dnes zbytečně neriskovat, a tak si jdeme dát čaj a svačinu do nedalekého občerstvení a potom vyrážíme stejnou cestou nazpět.

Po příchodu do kempu rozvěšujeme mokré věci, obědváme a protože se počasí mezitím udobřilo, rozjíždíme kontrolní závod jednotlivců. Velcí si rozdělují stanoviště (přišívání knoflíku, uzlování, orientace v mapě, zdravověda, poznávačka rostlin…) a jde se na to. Kontrolní závod nám zabere celý zbytek odpoledne. Večer dáváme velkou zpívandu okolo ohně a jdeme spát.

• 

• 

• 

• 

16.7. – pátek

Ačkoli dnes neprší, tak hladina Ohře je stále neměnná – na přehradách nad Chebem mají stavidla otevřená, takže se nedá nic dělat, ale vodu odkládáme. Namísto toho balíme stany, dosušujeme věci na sluníčku a když je všechno hotovo, vyrážíme na nádraží. Tam si ještě z vyvýšené plošiny prohlížíme Libocké mokřady, které se nacházejí hned vedle budovy nádraží.

• 

• 

• 

Naším dnešním cílem je hrad Loket, kam zhruba po hodině přijíždíme. Hned z nádraží míříme na hrad, procházíme krásným historickým centrem Lokte a před branou hradu svačíme. Dole burácí zvuková zkouška festivalu České hrady. Je docela horko, ale mraky na obloze jsou nevyzpytatelné. Kupujeme vstupenky, nasazujeme respirátory a jdeme na prohlídku interiérů hradu. Je to pěkné a paní průvodkyně vypráví i některé z legend, které už známe ze čtení od Honzy (např. tu o Svatošských skalách). Po prohlídce se jdeme podívat do věže, ze které je krásný výhled po celém okolí. Následuje individuální prohlídka zdejší velké expozice o mučicích nástrojích (pro ty otrlejší), případně expozice o porcelánu (pro ty, kteří nejsou příznivci lámání v kole).

• 

• 

• 

• 

• 

Na nádvoří, u sochy pověstného skřítka Gottsteina, vzpomínáme na jednu z víkendových výprav na Ohři, při níž jsme asi v roce 2008 hrad také navštívili a kdy bratr Brejlovec nedbal upozornění, že není radno dotýkati se Gottsteinova kyje, protože to smůlu a neštěstí přináší. Tehdy se nám při cestě domů u našeho tehdejšího legendárního oddílového vozidla Avia A31 rozsypala kardanová hřídel a cesta se kvůli mnohočetným provizorním opravám „na dojetí“ protáhla až do pozdních večerních hodin. Poslední oprava tehdy proběhla v zatáčce v Jizerním Vtelně.

Po prohlídce hradu se ještě stavujeme v cukrárně na zmrzlinu a potom jdeme na parkoviště k autům, kde si bereme jídlo. Čeká nás 7km proti proudu do našeho dalšího kempu, a tak neotálíme a vyrážíme. Na cestě, která je po deštích notně rozbahněná, nás míjí plno cyklistů a my se každou chvíli musíme vyhýbat kalužím. Sem tam taky koukáme na řeku a posuzujeme její sjízdnost – zítra totiž už opravdu chceme jet.

• 

• 

• 

• 

Po příchodu do kempu v Královském Poříčí stavíme stany, vaříme večeři a opět se rádi jdeme osprchovat. V kempu je spolu s námi už celkem hodně vodáků, a tak se těšíme, že zítra spolu s nimi vyrazíme na vodu.

• 

• 

• 

17.7. – sobota

Ráno balíme stany, loučíme se s Mary, která odjíždí o den dříve a chystáme věci na vodu. Kluci vezou auta do Doubí, kde budeme dnes spát. Potom rozdělujeme posádky a konečně dáváme lodě na vodu. Jedeme na třech pramicích a několika kanoích. Proud řeky je opravdu vydatný, a tak i bez většího pádlování svištíme dolů jedna báseň. První akčnější místo je malý stupeň s peřejkami, který jsme si včera prohlíželi z mostku po cestě do kempu. Všichni to perfektně zvládáme. Ani se nenadějeme a už jsme v Lokti, kde nás čeká první jez, který přenášíme a v zápětí druhý, který všichni hladce sjíždíme šlajsnou. Na oběd stavíme u Svatošských skal, které si potom z vody prohlížíme. Jsou sice trochu zarostlé stromy, ale zkamenělý svatební průvod z legendy se tam s trochou fantazie rýsuje docela zřetelně.

Po svižné jízdě doplouváme do našeho posledního kempu v Doubí, kousek nad Karlovými Vary. Přistáváme na pořádně rozbahněném a nejspíš od divočáků rozšlapaném břehu, vytahujeme lodě a jdeme do tábořiště. Sušíme mokré věci a čekáme na dodávku s věcmi. Po jejím příjezdu už stavíme stany a vaříme kuskus k večeři.

Na večerním nástupu zhodnocujeme celou expedici a vyhlašujeme průběžné výsledky (expediční deníky, na jejichž dokončení je ještě čas, mohou pořadím ještě zamíchat).

• 

• 

• 

Déšť, který nás střídavě provázel celý týden, si nedá pokoj ani dnes, a tak se soumrakem zase začíná silně pršet. Přesouváme se proto do jedné z šaten (kemp je součástí nohejbalového areálu), čteme si závěrečnou kapitolu Stezky odvahy a dáváme zpívandu. Je to moc pěkné a všem se při čtení a při zpívání poslední večerky očividně honí hlavou všechny zážitky a nově nabyté dovednosti, které jim expedice dala. Do-brou-noc.

18.7. – neděle

Po rozcvičce a sušení stanů jdeme společně k recepci, kde nás čeká překvapení. Poslední expediční snídaně je švédský stůl. Nevídané. Po družinách si všichni bereme, co kdo má rád a spokojeně snídáme.

• 

• 

• 

Po zabalení všech věcí si připravujeme věci na cestu vlakem, oblékáme se na vodu a co nevidět už zase sedíme v lodích a plujeme směrem do Karlových Varů, odkud máme vlakem odjet domů. Teče to stejně svižně jako včera, takže si plavbu užíváme. Jediný jez, který máme v cestě opět zvládáme bez sebemenšího problému (pěkná nová šlajsna) a zanedlouho už připlouváme do cíle. Tam myjeme lodě od bahna, nakládáme je na přívěsy a převlékáme se. Potom oběd a zmrzlina. Někteří už asi samou nedočkavostí na cestu domů zlobí, a tak si svou zmrzlinu musí oddřepovat.

• 

• 

Když je všechno hotové a naložené, vydáváme se s batůžky na nádraží, odkud odjíždíme na naši šestihodinovou železniční pouť až do Mladá Boleslavi. Jedeme přes Chomutov, Ústí nad Labem, Českou Lípu a vystřídáme celkem čtyři vlaky a dva dopravce.

• 

• 

• 

Po příjezdu na hlavní nádraží v Mladá Boleslavi ještě dáváme závěrečný nástup, oddílové pokřiky potom už běžíme za rodiči, kteří nás vyhlíží.

Závěrem

Bezprostřední dojmy z expedice skvěle vystihuje heslo na její poslední den –

„Vracet se domů z cest je zvláštní pocit. Vše vypadá, voní a působí stejně. Jediné, co se změnilo, jsi ty sám.“

Mnozí z Benjamínků (ale možná ani z Piškotů) na expedici odjížděli s tím, že si ani neuměli sbalit spacák, karimatku, mysleli si, že neujdou víc než 10km a nikdy nespali pod širákem. Za týden, který jsme společně strávili v přírodě, jsme se všichni naučili plno nových věcí, které nás posunuly dál k skautskému způsobu života, k samostatnosti a hlavně k spolupráci a kamarádství. Mnozí zjistili, že po deštivém dni vždycky vyleze sluníčko, které ochotně usuší mokré oblečení a že bolavý puchýř po celodenním pochodu se co nevidět zahojí. Právě to jsou věci, které jsou pro další oddílovou činnost a hlavně pro život tak důležité. Všichni se ještě rozhodně máme co učit, ale každý krůček se počítá!

Těšíme se, až se v září zase setkáme a pevně doufáme, že se následující skautský rok, jehož vrcholem bude letní tábor, obejde bez větších omezení. Všem Benjamínkům, kteří v září přejdou do Piškotů, přejeme hodně zdaru a doufáme, že budou statečně reprezentovat!

Danča, Landa a Mary

zápis a foto Landa