15.10.2019

Zápisy z akcí Benjamínků

Cyklistická výprava 13.6. 2020

Scházíme se v 9h v Rohatsku u nádraží, Landa s Mary a Olinou přijíždějí jako předjezdci na kolech z Boleslavi a zbytek osazenstva přivážejí rodiče auty. Účast je více než slušná, počasí nám přeje a všichni se těší. Ještě chvilku čekáme na Matěje, který s tatínkem přijíždí vlakem Když jsme všichni, dáváme foto a vyrážíme hezky za sebou po cyklostezce. Po celé trase jsou jako speciální úkol rozvěšené barevné fáborky, které je za úkol sbírat Některé barvy jsou se speciálními úkoly nebo bonusovými kartičkami. Po chvíli se ukazuje, že když někdo vidí fáborek, nevyplatí se na to upozorňovat ostatní, protože se sem tam stane, že mu ho někdo jiný vyfoukne. Za Rohatskem stavíme u informační cedule k naučné stezce a prohlížíme si, jaká zvířata žijí kolem Klenice. Máme velké štěstí, protože za okamžik vidíme nad pole m kroužit volavku a ještě o kousek dál dokonce pozorujeme čápa černého!

Sem tam stavíme a dáváme různé menší akce – například skok do dálky z místa nebo naši osvědčenou hru ze závodů na kolech, kde je cílem projet vytyčenou trasu co nejpomaleji bez dotyku nohou země.

V Březně doplňujeme u Trepčiných kamarádek vodu – je pěkné totiž horko, skoro 30st a jedeme dál. U Kolomut musíme překonat rozkopaný úsek cyklostezky (který je oficiálně zavřený), ale dělníci od výkopu nás naštěstí pouští. Po příjezdu do Kolomut stavíme, protože Léňa má menší kolizi s Adélkou – nestihla včas zabrzdit, ale naštěstí se nic vážného nestalo. Postupně přijíždíme k Boleslavi, míjíme Olympii a pod mostem v chládku dáváme soutěž v skákání žabáků. Potom ještě na Štěpánce sbíráme poslední fáborky, usazujeme se na louce poblíž plaveckého bazénu a zakončujeme výpravu nanukem. Ještě tipujeme, kolik jsme ujeli kilometrů – Matěj totiž měl tachometr a přesně nám to změřil – ujeli jsme krásných 17,25km. Bylo to parádní, všichni byli hodní, nikomu se (skoro – až na odřené koleno) nestalo a moc jsme si to užili!

Oddílovka 11.6. 2020

Protože je krásně teplo a Piškoti mají suchozemský program, neváháme a opět vyrážíme na vodu. Je nás ještě víc než minule, takže taháme tři pramice a jedeme. S teplem vylézají i rybáři a není jich málo. Po obou březích jich je jako naseto a naše energií překypující plavidla místy budí emoce. Ale co, řeka je všech, takže si z toho nic neděláme a rozjíždíme soutěž v prohazování na z mostu zavěšené obruče tenisáky. Hází se za jízdy, takže je to poměrně těžké, ale pár zásahů se přeci jen podaří. Potom ještě trénujeme otáčení a zaměřujeme se na pádlovací techniku některých z nás, abychom na výpravách a na táboře nedělali ostudu a nedrželi pádla „na komerčáky“. Jsme ale šikovní a třeba Luky si ke konci oddílovky vyzkoušel i chvilku kormidlování. Druhou půlku schůzky trávíme kousek níže po proudu, kde se vyloďujeme a v posekaném pruhu trávy hrajeme akční hru na sbírání barevných papírků z cizího území. Papírky mají různou hodnotu a kdo je na nepřátelském území chycen, musí na chvilku do vězení. Hru nám ke konci zpestřuje štěně jezevčíka, které se chce zapojit. Nakonec ho ale víc zaujme Aniččina houska, takže opouští herní prostor. Nakonec sčítáme nasbírané papírky, vyhlašujeme vítězný tým (bylo těsné – 76 vs 88 bodů) a vyrážíme nazpět k našemu molu, kde už čekají někteří rodiče (a taky další rybář, který chtě nechtě musí uhnout, abychom mohli vytáhnout lodě).

Oddílovka 4.6. 2020

Dnešní oddílovku trávíme k radosti všech na vodě – je nás akorát na dvě pramice a jednu kanoe, a tak vybíráme pádla, nasazujeme vesty a naloďujeme se. Trénujeme pádlování, koordinaci posádky na vodě a učíme se pokyny na lodi. Všichni jsou moc šikovní a po chvilce nám to jde jedna báseň. Postupně plujeme proti proudu na Podlázky a hrajeme akční hru s míčem, při které se za jízdy musíme trefovat do ostatních lodí – pokud míč spadne dovnitř, je za to bod. Ostatní posádky se ale mohou bránit odrážením pádly, takže kromě útočných taktik a manévrů se postupně začíná dařit i odrážení útoků. V Podlázkách na plážičce na cca půlhodinu zastavujeme a na travnatém plácku hrajeme hru na dvě družstva, při níž je úkolem plácnout někoho na druhé straně a rychle utéct, aniž by nás dotyčný plácnul také. Když se všichni vystřídají, vyrážíme zase zpátky po proudu, trochu nám sice prší, ale není to nic, co bychom nezvládli.

Oddílovka 28. 5. 2020

Tentokrát jsme opět většinu času na druhém břehu Jizery za mostkem, rozdělujeme se na dvojice a hrajeme velkou hru s různými úkoly – jak vědomostními, tak sportovními. Například hledáme podle zadání různé přírodniny, vypisujeme české řeky (po dnešní oddílovce si doufám všichni už budeme pamatovat, že řeka, která protéká Mladou Boleslaví není ani Vltava, ani „moře“). Také v rámci soutěže kreslíme křídami na chodník nebo uzlujeme. Zajímavé je i vymýšlení názvů značek automobilů – hitparádě vévodí „Sejat“ a „Falksvákn“. V mezičase potom trénujeme skákání přes švihadlo, které si většina z nás donesla (a ti, kteří ne, si vyrábějí improvizovaná švihadla z uzlovaček).

Oddílovka 21. 5. 2020

Po více jak dvou měsících koronavirové izolace se konečně scházíme a účast je parádní – je nás 15! Vítáme mezi námi novou členku Adélku, dceru Bublina a vnučku vedoucího našeho oddílu Bubly – rodinná tradice se nezapře! Po nástupu se přesouváme na druhý břeh Jizery a u cesty k čističce si sedáme do kruhu a každý povídá o tom, co se mu (ne)líbilo na tom být dva měsíce doma. Většině se líbilo to, že mohli trávit více času se sourozenci a rodiči. Co se naopak všeobecně nelíbilo, bylo nekonečné dělání úkolů do školy. Po povídání rozjíždíme první hru – rozdělujeme se na dvě skupiny a soutěžíme v tom, jaké se dříve podaří vyměnit dvě skupinky lidí stojící na březích imaginární řeky. Je to štafeta a k přesunu slouží každému, kdo je zrovna na řadě, dvě podložky z kartonu. Je to hodně vyrovnané a jsme svědky různých taktik, někdo jde vyloženě na jistotu, krůček po krůčku, a někdo se přesouvá dlouhými skoky. Potom ve stejných týmech hrajeme hru na zjišťování písmenek zašifrovaných pomocí číslic. Šifrou je zpráva, podle níž má družstvo vymyslet a napsat 20 slov na M. Tým pod vedením Ondry kromě slov typu „MAMINKA“ a „MÉĎA“ zaperlil i sofistikovaným novotvarem „MIKROPROCENZORY“.

Poté se na druhou půlku oddílovky odebíráme po louce k památníku Františka Viceny, kde rozjíždíme Land Art – dvojice mají čtvrt hodiny na to vytvořit co nejoriginálnější umělecké dílo za použití přírodního materiálu. Trochu to sice odnesla populace zdejších lopuchů, ale vznikají krásné výtvory – skalní brána, kočka, krab, domeček a další.

Sáňkařská výprava do Smržovky 6. – 8. 3. 2020

V pátek po čtvrté hodině se scházíme na hlavním nádraží a nakládáme boby a sáňky ke Štěpkovi do auta. Vybíráme peníze, loučíme se s rodiči a vyrážíme na nástupiště, kde na nás už čeká vlak směřující do Tanvaldu. Usazujeme se na místa a po zhruba dvacetiminutovém čekání (během něhož někteří s obdivuhodnou vytrvalostí mávají rodičům) se vlak dává do pohybu a my jedeme směrem do Tanvaldu. Ve plně obsazeném vlaku zažíváme několik úsměvných situací – Márovi nejprve na poličce nad hlavou začne tryskat natlakovaná lahev s limonádou a sladká sprcha jen o fous mine knížku paní sedící před námi. Další, tentokrát už poněkud perná chvilka následuje před Turnovem, kdy si Terka postěžuje Landovi, že ve vagonu něco smrdí. Landa nic necítí (nejspíš protože má rýmu), a tak říká, že se jí to asi jen zdá, ale Terka si stojí za svým a nahlas prohlašuje, že „takhle smrdí starý lidi“. A to už i Landovi dochází, o co jde, protože přes uličku sedí postarší, cigaretami a pivem notně vyvoněný pán. Nezbývá než doufat, že byl k tomu všemu i hluchý.

Do Tanvaldu přijíždíme s mírným zpoždením a po dvaceti minutách nastupujeme do dalšího vlaku směrem do Smržovky. Tam zdárně opouštíme vlak a husím pochodem se přesouváme k chalupě Landových prarodičů, kde máme oba dny přenocovat. Trochu sněhu tu oproti Boleslavi sice je, ale mohlo by to být lepší. Přes noc má ale sněžit, takže o sobotní sáňkování strach nemáme. Po příchodu na chalupu začínáme topit, vybalujeme věci a Landa jde pustit vodu. Ostatní s Dančou vaří a večeříme. Vše jde podle plánu, ale mírná neukázněnost se přeci jen projeví – i přes důrazné varování, aby se nikdo nepřihližoval ke kamnům, se doslova vzápětí Matěj opírá o horké sklo a končí to propálenou mikinou. Nic víc se naštěstí nestalo, jen škoda té mikiny. Plyne z toho ponaučení, že nic neříkáme pro nic za nic a poslouchat se musí. Po večeři se pomalu odebíráme do teď už vyhřátého podkroví a kus po deváté už jsme zalezlí a Danča vypráví pohádku.

Ráno vstáváme do mlhavého dne, ale koukáme, že předpověď nelhala a opravdu pár centimetrů napadlo. Chtěli jsme dát budíček v 8, ale pár nedočkavců nás budí už před sedmou. Dáváme krátkou rozcvičku, snídáme, připravujeme svačiny na sáňkovací výpravu a pomalu vyrážíme na cestu. Z Liberce přijíždí Riki s dcerou Anežkou a se psem Babetou a připojují se k nám. Jdeme směrem ke startu smržovské sáňkařské dráhy, kde na nás čeká Štěpka s autem a s našimi boby. Odtamtud jdeme na Černou Studnici, kde začíná přírodní sáňkařská dráha. Máme štěstí – po cestě nás míjí traktor, který nám dráhu rolbuje. Kus pod vrcholem ještě dáváme svačinu a pijeme čaj z termosek.

Nahoře u rozhledny dáváme vrcholové foto a potom už svištíme dolů. Jede to docela pěkně a užíváme si to. Klukům začíná být trochu zima, protože se od začátku výletu koulovali a schválně chodili hlubokým, mokrým sněhem. Ondrovi je zima na ruce, takže mu Danča nabízí, že mu holky půjčí své náhradní suché rukavice. Ondra na to, že „holčičí rukavice teda nosit nebude“, ale když zjišťuje, že nabízený pár má černou barvu, ještě rád nabídku přijímá. Dolní pasáž sáňkařské dráhy je i přes ne zrovna bohatou sněhovou nadílku docela akční a jede nám to jedna radost. Po návratu do chalupy topíme a dáváme všechny mokré věci na velký sušák. Do bot cpeme zmuchlaný Smržovský zpravodaj a doufáme, že nám je jakožto poměrně savé periodikum brzy vysuší. Obědváme a plánujeme, že odpoledne půjdeme stavět velkého sněhuláka. Když nám věci trochu uschnou, oblékáme se a jdeme opět ven a pouštíme se do díla. Sníh hezky lepí, takže není problém z malé kuličky udělat postupným válením ze stráně obrovskou kouli, kterou nakonec společnými silami dopravujeme na místo, kde má sněhulák stát. Uplácáváme ještě další dvě a sněhulák je na světě. Ostatní staví hned vedle sněžný bunkr. Sněhuláka zdobíme jak se sluší a patří mrkví, uhlím, na hlavu mu nasazujeme hrnec a do ruky mu z březových větviček vyrábíme koště. Potom společné foto a hurá zpátky do tepla a s věcmi na sušák.

Večer následuje kvíz zaměřený na divadlo (protože nás následující týden čeká místo oddílovky divadelní představení). Po kvízu každý mluvíme o tom, jaké je naše nejoblíbenější jídlo a čím bychom chtěli být. Nejoriginálnější plán do budoucna má Ondra – chce se totiž stát „učitelem nevychovanosti“! Po kvízu vyhlížíme Mary, která má přijet vlakem z Prahy a když se blíží, holky jí běží naproti, aby ji přívítaly. Potom čištění zubů a večerka.

V neděli ráno se probouzíme do slunečného, ale znatelně teplejšího dne. Je nad nulou a co napadlo v sobotu, nezvratně taje. My hned po budíčku začínáme balit, snídáme a jdeme na procházku, jejímž cílem je skalní vyhlídka zvaná Finkstein. Ta se nachází nad smržovským náměstím, takže procházíme kolem místní školy a nádraží. U továrenského komína tipujeme výšku. Také koukáme na smržovskou dominantu – vysoký kamenný železniční viadukt. Na vyhlídku přicházíme už s docela slušným hladem, a tak se nahoře chvilku kocháme, hrajeme si u skalních puklin zvaných Čertova jezírka, dáváme foto a scházíme zase o něco níže, abychom se v lese nasvačili. Zpátky cesta ubíhá o něco rychleji a po příchodu obědváme a douklízíme chalupu. Pomalu se vypravujeme na vlak a po třetí už sedíme v osobáčku do Tanvaldu, kde opět přestupujeme do pražského rychlíku.

Výprava se vydařila a dva členové si dokonce vysloužili novou přezdívku – Anetka je odteď Trepka, protože ve vlaku ráda chodí v ponožkách a z Máry je Průvan, protože v jednom kuse zapomíná zavírat dveře v místnostech, kde se topí. Uvidíme, jestli se přezdívky uchytí! Závěrem bychom chtěli apelovat na rodiče, aby benjamínkům na výpravy nebalili více oblečení než je nezbytně nutné a aby jim naopak dali dostatek jídla, které vydrží po celý víkend. Při nadbytku sušenek a sladkostí hrozí, že je děti spořádají už v pátek ve vlaku a v neděli jim nezbyde nic na snídani. Známe to, taky jsme, jak my v oddíle rádi říkáme, „děti cukru“.

Oddílová schůzka 5.3. 2020

Schůzku začínáme venku a po mostku přecházíme na druhý břeh Jizery, kde se rozdělujeme na dvě skupiny a hrajeme hru na divoké kmeny bránící svůj posvátný talisman. Jako hranice území nám slouží chodníček k čističce, a tak nám hru sem tam zpestří náhodný kolemjdoucí nebo pejskař. Po domorodých kmenech hrajeme hru na slepecké psy – jeden z dvojice je slepec se zavázanýma očima a druhý je pes, který slepce musí, přivázaný za ruku na uzlovačce, provést po vyznačené trase. Někteří páníčci mají tendenci pokousat své psy, ale celkově nám to jde (tedy až na jednu malou kolizi s lampou) pěkně. Začíná se smrákat, takže míříme do klubovny, kde trávíme zbytek schůzky výrobou loutek z gumových rukavic. Na konci si představujeme své výtvory a někteří dokonce sehrávají krátké scénky.

Oddílová schůzka 20.2. 2020

Oddílovku tentokrát zahajujeme venku, protože je pěkné počasí a díky prodlužujícím se dnům i světlo. Hrajeme honičku a mrazíka na beach volejbalovém hřišti a potom rozjíždíme zdravovědně-akční hru, při které putujeme po Africe s doktorem Watsonem a řešíme různé výzvy, které ho tam potkávají. Honí nás roj vos, ošetřujeme různá poranění, povídáme si o tom, jak se zachovat v různých krizových situacích. Když se přecejenom začíná smrákat a je nám zima, přesouváme se do tepla klubovny. Tam se dělíme na dvě družstva sedáme si ke stolům a hrajeme hru, při které je úkolem podávat si nenápadně korunu za zády a na pokyn potom všichni musí plácnout dlaněmi o desku stolu. Druhý tým potom musí hádat, kdo má pod dlaní korunu. Obě družstva po pár kolech začínají důmyslně taktizovat a je opravdu těžké poznat, kde mince je. Ke konci schůzky ve stejných týmech ještě hrajeme hru, kdy ve vestibulu jsou rozprostřené kartičky s písmenky a rychlé spojky je nosí po jednom do klubovny ke stolům, kde z nich ostatní sestavují slova.

Oddílová schůzka 30. 1. 2020

Na poslední lednové oddílovce se věnujeme výrobě hromničních svíček ze včelího vosku. Štěpka s Dančou přinesli voskové mezistěny z úlu a každý z nás si zkouší vyrobit vlastní svíčku. Stříháme knot, který nejprve celý namáčíme do v troubě rozpuštěného vosku. Potom na podložce řežeme voskový plát, který nahříváme fény a nakonec rolujeme kolem knotu. Jak jde vidět na fotkách, všem se dílo podařilo!

Výprava k Máchovu jezeru 26. 1. 2020

Na naši jednodenní výpravu k Máchovu jezeru se scházíme ve čtvrt na devět na hlavním nádraží a je nás celkem jedenáct. Nasedáme do rychlíku směr Rumburk a naší cílovou stanicí jsou Doksy. Vlak je poloprázdný, takže si všichni sedáme hezky pohromadě a Danča nám čte pověsti, které se vážou k Doksům a okolí. (O Daliborovi z Myšína, O založení Máchova jezera, o Mlynáři…). Také si rozdáváme „bingo“ kartičky se symboly různých přírodnin, které máme během celé výpravy hledat (např. ptačí pírko, březová kůra, borovicová šiška…). Ve čtení jedné z pověstí ještě pokračujeme po příjezdu na nádraží do Doks.

Potom už vyrážíme přes most přes trať a dále po červené značce směrem na Staré splavy. Dalekohledem pozorujeme pěkně vypasaný páreček divokých hus procházející se na trávníku u jednoho z hotelů na břehu. Kocháme se také hejnem kosů, které nám poletuje nad hlavami a nakonec se usadí v koruně nedalekého stromu. Rozjíždíme čísla a další tradiční výpravové hry, prolézáme rozdvojeným kmenem stromu u odbočky na žlutou značku dáváme rychlou svačinu (rychlou proto, že cedulka v přístřešku nám nekompromisně přikazuje, že stanoviště „slouží ke KRÁTKODOBÉMU odpočinku návštěvníků stezky“). Procházíme uličkami Starých splavů, prohlížíme si novou dřevěnou instalaci, v níž jsou vyřezány názvy všech filmů, které se zde natáčely a na plážičce u hráze zkoumáme tloušťku ledu. Celá hladina je zamrzlá, ale led má asi jen 2cm, takže to rozhodně není na bruslení nebo chození po něm.

Pokračujeme směrem na Borný, a hrajeme hru na klíšťata – každý začíná se dvěma dřevěnými prádelními kolíčky a musí je nepozorovaně připnout někomu na batoh nebo bundu. Je to legrace a zapojují se úplně všichni. Někde na úrovni autokempu Borný trochu měníme náš plán obejít celý Mácháč, protože nejdeme tak rychle, jak jsme odhadovali a místo toho se otáčíme a míříme na vrch Šroubený. Všude je mlha, ale i tak jsou výhledy z něj pěkné – okolní stromy a kopce jsou zahalené v mlze a z vyhlídky Havraní skála jsou vidět Staré splavy. Ze Šroubeného scházíme opět dolů k plážičce, kde hrajeme eskymáckou hru zvanou sněžní hadi. Potom svačíme a pomalu jdeme stejnou cestou směrem do Doks. Zpáteční vlak stíháme s pěknou časovou rezervou a ještě se chvíli hřejeme se v čekárně. Výprava se vydařila a i přes poněkud mlhavé a pošmourné počasí jsme si ji užili!

Oddílová schůzka 23. 1. 2020

I dnes začínáme oddílovku na Krásné louce štafetovými závody na družstva. Poté se přesouváme dovnitř a nad mapou si povídáme o naší chystané víkendové výpravě. Vymýšlíme trasu a ukazujeme si, jak se s mapou pracuje. Rozdělujeme se na dva týmy a každý představuje svůj návrh trasy (dobře míněný nápad jednoho z týmů jít z Doks do Splavů po kolejích radši hned zavrhujeme). Potom rozjíždíme velké provázkové bludiště ve vestibulu (které každý musí projít na čas se zavázanýma očima). Ostatní zatím tvoří umělecká díla z modelíny.

Oddílová schůzka 16. 1. 2020

Protože je hezky, schůzku tentokrát začínáme venku na hřišti a hrajeme na honěnou s ocásky ze šátků, dáváme dvě kola a přesouváme se do klubovny. Někteří stále nemají přezůvky – chtělo by to přinést si na loděnici aspoň nějaké staré bačkory, ať nechodíme v ponožkách. V klubovně se rozdělujeme na dvě skupiny pod vedením Anetky a Berušky a hrajeme hru, při níž je cílem z dostupného materiálu (špejle, modelína, čtvrtky…) postavit co nejvyšší stavbu. Pravidla ovšem velí, že týmy musí nejdříve 3min vše naplánovat, aniž by se kdokoliv dotýkal materiálu. Následně mají 4min na to svoje plány realizovat. Hrajeme dvě kola a ukazuje se, že domluva je mnohdy větší kámen úrazu než stavba. Vznikají nám ale docela pěkné věže, přičemž nejvyšší pokus jednoho z týmů má pěkných 52cm!
Potom následují další akce, například přebírání zrní na čas po vzoru Popelky (které Meggie doprovází vskutku přesvědčivým “vrků, vrků”) a poznávačka koření po čichu. Oddílovku zakončujeme nácvikem ambuláku a zavazování tkaniček, které jsme si dali za cíl všichni do tábora natrénovat. Nakonec dáváme pokřik a hurá domů.

Novoroční schůzka 9. 1. 2020

Je nás celkem devět a hned na začátku jdeme do klubovny, protože venku trochu prší a čeká nás novoroční víceboj trojic. Než začneme, tak si všichni vyprávíme, co jsme zažili o Vánocích, co se nám nejvíce líbilo a jaké dárky nám přinesl Ježíšek. Je pěkné, že mnozí říkají, že pro ně bylo nejhezčí to, že byli všichni spolu pod stromečkem. Po povídání se vrháme do víceboje – čeká nás zatloukání hřebíku na čas, cvrnkání kuličky po vytyčené dráze, uzlovací štafeta, logická hra s tvary a obrázky, spojování rozstříhaných pořekadel nebo hra, při které je úkolem vydržet co nejdéle s dotykem země jednou rukou a nohou atp. Je hezky vidět, že každému jde něco jiného a lidé v týmech se většinou pěkně doplňují a je to celkově docela vyrovnané. Akorát je škoda, že někteří jsou po vánočních prázdninách rozjívení a ostatním tím sem tam kazí výsledky, protože nedávají pozor a vztekají se, když se jim všechno nedaří na sto procent. Do příště je to snad přejde!

Vánoční schůzka 19. 12. 2019

Vánoční schůzku máme společnou s Piškoty, takže je nás opravdu požehnaně a bez problému zaplníme velkou klubovnu. Nejprve ale hrajeme velkou venkovní hru s příběhem, který nám Jana ve vestibulu čte. Benjamínci se přidávají k piškotím družinám a všichni společně obcházejí různá stanoviště s úkoly. Patří mezi ně například lezení po provazovém žebříku nebo kreslení vlastního portrétu se zavázanýma očima. Po hře se přesouváme dovnitř, rozkrajujeme jablka a na tradiční oddílový povel „HAM!“ se ládujeme cukrovím od maminek a babiček. Cukroví je letos tolik, že někteří už víc nemůžou! Následuje rozdávání dárků a na úplný závěr schůzky připravujeme ořechové skořápky se svíčkami, které pak pouštíme po Jizeře.

Výprava do Olomouce 14. – 15. 12. 2019

Na naši letošní vánoční výpravu se scházíme v sobotu v 7 hodin na hlavním nádraží a je nás devět – sedm Benjamínků, Mary a Landa. Cílem naší cesty je Olomouc a čekají nás tedy asi tři a půl hodiny cesty vlakem – hned zkraje tedy stojí za zmínku, že tahle výprava je jednou z nejvýpravnějších vánočních výprav, kterou náš oddíl (včetně velkého) ve své novodobé historii podnikl! Loučíme se s rodiči a nasedáme do vlaku směřujícího do Kolína. Jede to pěkně a my jako tradičně vytahujeme svačiny. Po necelé hodině vystupujeme v Kolíně, kde nějakou dobu čekáme na náš další vlak.

Ten přijíždí krásně na čas, je to pěkný nový Leo Express, a my se pohodlně usazujeme na svá místa. Koukáme z okna, jak se kolem nás rychle míhá krajina – chvilku svítí sluníčko, místy zase vjíždíme do husté mlhy, počasí je tak trochu aprílové. Za Ústí nad Orlicí je dokonce čerstvě napadaný sníh. Čas si krátíme kreslením a hraním Černého Petra. Do Olomouce přijíždíme s mírným zpožděním někdy okolo půl jedenácté, zbytečně se nezdržujeme a vyrážíme ke klubovně olomouckých skautů u Kláštěrního Hradiska, kde máme spát. Cesta to není dlouhá, ale naše batůžky se docela pronesou, takže jdeme spíše pomaleji (ale jistě). U klubovny na nás už čeká náš olomoucký bratr Pařez, předává nám klíče a dává instruktáž k pobytu v klubovně. U klubovny zjišťujeme, že Mára někde po cestě vytrousil svůj spacák, který nesl od nádraží v ruce. Nedá se nic dělat a Landa jde proběhnout naši cestu, aby ho našel, ale bohužel se vrací s nepořízenou. Někdo si spacák ležící v prosinci na zemi asi interpretoval jako dobrý skutek. Holt si musíme příště dávat větší pozor na věci a nikde nic nezapomínat. Ostatní zatím obědvají a zabydlují se. Klubovna je, jak nám při úvodní instruktáži řekl Pařez, oproti té naší tak trochu „punková“, ale je tu teplo a čisto, takže nám nic nechybí. Po obědě vyrážíme, tentokrát už nalehko, jen s malými batůžky, do centra.

Jdeme podél řeky Moravy k pravoslavnému chrámu sv. Gorazda a procházíme olomouckými uličkami plnými lidí proudících na adventní trhy. Abychom po spacáku neztratili ještě něco (nebo někoho!), držíme se za ruce a rozrážíme davy. Jde nám to jedna báseň. Na Horním náměstí pod morovým sloupem máme sraz se Žralokem a s Amazonkou, kteří se k nám až do neděle připojují, z čehož máme všichni velkou radost. Společně míříme na výstaviště Flora, kde se konají vánoční trhy a další doprovodný program. Před vchodem ještě chvilku krmíme dvě malé lamy v ohrádce, ale jelikož začíná poprchávat, zalézáme dovnitř do Flory. Procházíme kolem stánků s nejrůznějšími vánočními ozdobami a výrobky a míříme do patra, kde se nacházejí různé kreativní dílny. Tady trávíme minimálně dvě hodiny a pro každého je tu něco – vyrábíme vánoční přáníčka pomocí linorytu, podle šablon děláme obrázky z barevného písku, kluci staví z lega, kterého je tu obrovská hromada… Je to fajn a příjemné překvapení. Na pódiu vystupují žáci olomouckých ZUŠ a zpívají a hrají koledy. Moc se nám odsud nechce, ale venku už neprší a začíná se pomalu smrákat, takže musíme vyrazit.

Někteří si ještě kupují drobnosti na památku. V klubovně jsme docela rychle, kluci pomáhají nosit dřevo a topit v kamnech a holky s Mary začínají vařit večeři – špagety s boloňskou omáčkou a se sýrem. Děláme si pohodičku a společně večeříme (někteří dávají i přes naléhání přednost suchým špagetám, ale nám, velkým, je jasné, že jestli dotyční v oddíle vydrží, naučí se jíst všechna jídla – vždyť i jeden z našich starších odchovanců pocházející z rodu zarytých odpůrců luštěnin po dvou táborech přišel na chuť čočce a hrachové polévce! Po večeři myjeme nádobí a rozjíždíme hraní na kytaru a zpívání. Jsme z toho všeho cestování a zážitků ale docela utahaní a navíc začíná být pozdě, takže jdeme pomalu na kutě.

Ráno se vstáváme kousek po sedmé (někteří už straší v šest, po našem důrazném „pssst!“ si dají říct a ještě na chvilku zaberou). Vylézáme ze spacáků, a běžíme ven na rozcvičku. Amazonka se Žralokem zatím vaří čaj a my jdeme hned po návratu snídat. Potom uklízíme klubovnu a balíme. V 9 hodin jsme už se všemi věcmi opět na cestě do centra. Tentokrát máme v plánu navštívit Pevnost poznání – vědecko-popularizační muzeum Univerzity Palackého s interaktivními expozicemi pro děti věnovanými různým přírodním vědám. Po cestě docela prší, ale v muzeu je naštěstí šatna, kde si věšíme bundy a všechno nám během naší návštěvy úspěšně schne. Nejprve jdeme na promítání krátkého filmu o vodě a ledu na Zemi a potom nás čekají dvě expozice – Světlo a tma a Živá voda. Je to zajímavé a u některých exponátů jsou navíc studenti UPOL, kteří nám poutavě vyprávějí. Obzvlášť nás všechny zaujaly 3D tiskárny, u kterých jsme v přímém přenosu mohli sledovat, jak vznikají různé figurky zvířat nebo modely molekul. Čas se ale krátí a my musíme vyrazit, abychom stihli vlak. Před muzeem dáváme oběd a přesouváme se na nádraží, kde máme sraz s Pařezem, děkujeme mu a vracíme klíče. Vlak stíháme podle plánu, a usazujeme se na svých místech. Zpáteční cesta ubíhá docela rychle, v Kolíně opět přesedáme na jiný vlak (tentokrát, abychom to měli co nejpestřejší, jedeme s Arrivou čerstvě modernizovanou soupravou). Přesně v půl páté přijíždíme opět do Mladé Boleslavi, kde už na nás čekají rodiče, loučíme se a vyrážíme domů.

Doufám, že se všem výprava líbila, nám se totiž líbila moc. Cestování na výpravu takhle daleko je v rámci jednoho víkendu sice trochu náročnější, ale myslím, že to opravdu stálo za to. Poznali jsme nová místa, vyzkoušeli nové věci a navíc jsme měli možnost nasát trochu té pohodové olomoucké vánoční atmosféry a odpočinout si od našeho blikajícího boleslavského Las Vegas 🙂

Oddílovka 28. 11. 2019

Celou dnešní oddílovku trávíme v klubovně, pečeme vánoční perníčky v naší nové troubě a ze zavařovacích sklenic vyrábíme lucerničky, které budeme rozdávat na Betlémském světle. Vystřihujeme samolepky s vánočními motivy, lepíme je na sklenice a pak je stříkáme sprejem – vypadá to parádně. Měli jsme jich v plánu udělat padesát, ale protože někteří zapomnětlivci nepřinesli sklenice, dokončujeme jich nakonec asi 35, takže pokračovat budeme příště.

Výprava do Mšena 16. 11. 2019

Sraz na naši jednodenní sobotní výpravu máme na nádraží Mladá Boleslav město a už kolem osmé je jasné, že nás tentokrát bude rekordní počet, což je skvělé. Landa kupuje skupinovou jízdenku a vyhlížíme náš vlak, který nás má odvézt do Mšena. V půl deváté se už nás všech 14 souká do malého a docela slušně narvaného motoráku. Paní průvodčí je (asi z nás?) tak nervózní, že si na na sedačce zapomíná šálu a její kolega, který ji na hlaváku střídá, jí ji musí poslat dalším vlakem. Z hlavního nádraží každopádně jedeme vlakem skoro sami a kocháme se výhledy. Někteří mají poránu opravdu hodně energie a chvilku neposedí na místě – nejvíce se přebytek sil projevuje na Ondrovi, který se nám svěřuje, že měl k snídani vydatný hemenex. Inu, asi z divokých vajec. Asi po hodině cesty konečně vystupujeme ve Mšeně a nejprve vyrážíme na náměstí, kde ještě doplňujeme zásoby buřtů k obědu. Nedaleko nádraží ještě pozorujeme krásné hnědé ovečky v ohradě u jednoho z domů a Meggie nám opravdu realistickým bečením předvádí svou schopnost komunikace se zvířaty.

Z náměstí pokračujeme k městským lázním a dále do lesoparku Debř. Hned na kraji dáváme svačinu a po ní akční závod na jednotlivce, při němž probíháme cyklokrosovou trať. Po závodě pokračujeme dále údolím, zastavujeme se u informačních cedulí a čteme si je. U dřevěné muchomůrky se fotíme a potom s krátkými přestávkami na čísla jdeme po žluté značce Cinibulkovou stezkou do skalního bludiště. Prolézáme úzkými průchody a potkáváme poměrně dost turistů, kteří se sem za tak pěkného počasí vypravili. Kus po dvanácté hledáme místo na oběd, protože nám už všem kručí v břiše. Opatrně tedy rozděláváme oheň, opékáme buřty a klobásy a ti, kteří nepatří, jak my v oddíle říkáme, mezi „děti uzenin“, vytahují svačiny. Po obědě důkladně uhasíme oheň a místo zamaskujeme, takže po našem odchodu není po ohništi ani stopy. Pokračujeme dále po žluté a máme to na vlak asi 4km. Hrajeme další hry, například podlézání spadlého stromu na čas, hod šiškou na cíl nebo poznávačku stromů. Kousek před Romanovem společně prolézáme parádní jeskyni, do které se vejdeme úplně všichni. Představujeme si, jaké by to asi bylo, v takové jeskyni přespat. Čas kvapí, a tak neleníme a nasazujeme svižnější tempo, abychom stihli vlak. Nakonec to stíháme s asi čtvrthodinovou rezervou a ve vlaku tentokrát máme dokonce celý oddíl pro sebe. Počítáme body a vyhlašujeme výsledky dnešních disciplín. Za oknem pozorujeme nádherné červánky a nasvícený vrátenský mlýn. Když náš vlak před boleslavským hlavním nádražím mění směr, prochází vlakem pan strojvedoucí a my ho sborově zdravíme, abychom předvedli, jak jsme vzorní. Pan strojvedoucí na to s poněkud nervózním úsměvem reaguje slovy „Se bojim“. Asi není zvyklý na tak hodné děti, jinak si to nedovedeme vysvětlit. Na městě na nás už čekají rodiče a sourozenci, takže dáváme rozchod a jdeme domů. Výprava se vydařila, bylo fajn, že jsme se sešli v tak hojném počtu a že nám přálo počasí!

Výprava na Jizerku 2. – 3. 11. 2019

Scházíme se v sobotu v 8 hodin na hlavním nádraží a je nás opravdu poskrovnu – Mary, Landa, Luky a Berenika. Danča jede autem, a tak jí dáváme krosny a vyrážíme jen s lehkými batůžky. Vlak jede načas a cesta hezky ubíhá, pozorujeme podzimní krajinu a čas si krátíme kreslením. V Železném Brodě přesedáme kvůli výluce na autobus, kterým jedeme až do Tanvaldu. Ve Velkých Hamrech nás na křižovatce míjí Danča se Štěpkou v autě – perfektní načasování. Při čekání na návazný vlak v Tanvaldu si dáváme svačinu a čaj z domova a na zahřátí hrajeme na nádraží běhací hry. Potom už nasedáme do našeho posledního vlaku směrem Kořenov a Szklarska Poręba. Koukáme z okénka na staré továrny a jejich vysoké komíny tyčící v husté mlze a užíváme si průjezdy tunely. Po výstupu v Kořenově se k nám připojuje Terezka, kterou přivezli rodiče a v konečném počtu 5 vyrážíme směrem na Jizerku, kde máme spát. Trochu mrholí a je mlha, ale nám to nevadí, protože máme pláštěnky a hlavně dobrou náladu. Na Václavíkově studánce si dáváme pod turistickým přístřeškem přestávku na svačinu, pijeme čaj a po chvíli pokračujeme směrem na modrou hřebenovku k Jizerce. Cesta je trochu rozbahněná, takže se musíme vyhýbat kalužím a místy skáčeme po kamenech a kládách. Nakonec zdárně přicházíme do cíle naší cesty – ekocentra na Jizerce, kde se setkáváme se Štěpkou, Vojtou a Áňou a kde na nás čekají naše krosny. Topíme, sušíme věci a dáváme oběd. Protože ještě není zase tak pozdě a Piškoti pořád nikde (jdou natěžko z Bílého potoka a mají to tedy pěkný kus cesty), vyrážíme ještě na okruh kolem Jizerky. Jdeme naučnou stezkou a čteme si o rašeliništích a živočiších, kteří v nich žijí. Taky v Safírovém potoce hledáme rubíny – sice bez úspěchu, ale aspoň se na chvilku můžeme vcítit do opravdových hledačů drahokamů, kteří v Jizerkách kdysi žili. Po návratu na chatu pomalu chystáme večeři a konečně přicházejí i Piškoti – je už docela tma a mají za sebou dlouhou cestu s batohy na zádech, ale jsou zocelení a nikdo si nestěžuje – klobouk dolů. Večer dáváme ještě všichni dohromady zpívandu, Honza hraje na mandolínu. Po zpívandě večerka a zasloužený odpočinek. V neděli vstáváme hned po sedmé, dáváme rychlou rozcvičku, snídáme, balíme a všichni vyrážíme celní cestou směrem k Hojerovu domu – ruinám bývalé celnice. Tam nejprve hledáme památník odkazující na nešťastnou událost, kdy pytlák v domění, že střílí na srnu, zastřelil třináctiletého chlapce jdoucího lesem. Netrvá to dlouho a křížek je na světě. Potom hrajeme pašeráky a bývalá celnice nám slouží jako parádní kulisa. Všechno jde podle plánu, akorát Bery si při přebíhání hranice pochroumala kotník, takže jí zpátky velcí nesou na zádech. Po návratu na chatu rychle balíme a vyrážíme do Dolního Polubného na vlak. Času není nazbyt, takže držíme svižný krok. Velká pochvala všem Benjamínkům, kteří bez problému stíhají tempo Piškotů! Vlak stíháme nakonec se čtvrthodinovou rezervou a domů jedeme přes Liberec a Turnov. Do Boleslavi přijíždíme krátce po šesté a už na nás čekají rodiče. Dáváme nástup a rozchod. Výprava se i přes typicky podzimní počasí vydařila, takže se budeme těšit na příště a doufáme, že nás bude víc!

Draci 17.10. 2019

Sraz máme tentokrát na mladoboleslavském letišti, schází se nás celkem 10 a vybalujeme draky. Plány nám trochu kazí to, že skoro nefouká vítr, a tak nezbývá, než draky rozběhnout. Počasí se holt objednat nedá, ale aspoň nám hezky svítí sluníčko. Po chvilce ale přeci jen začne aspoň trochu foukat, takže se slavnostně vznese dokonce náš vlastnoručně vyrobený drak Orlík! V druhé části schůzky děláme závod drakovodičů, ve kterém je cílem udržet draka co nejdéle ve vzduchu a uběhnout s ním vyznačenou trasu. Všichni jsou dobří a parádními výkony nás všechny příjemně překvapují naši nejmenší!

Výprava na Ploučnici 12. – 13. 10. 2019

V pátek máme sraz v 17:00 u loděnice, nakládáme lodě a společně s velkým oddílem vyrážíme busem do Mimoně. Benjamínků jede pět a k tomu asi 15 velkých. Spíme v klubovně mimoňských skautů. Večeříme a před večerkou ještě hrajeme hru „co se změnilo v místnosti“. V noci je pěkné horko, protože hned vedle místnosti, kde spíme, je naplno roztopený kotel na uhlí. Mimoňáci nám evidentně chtěli dopřát dostatek tepla! Ráno vstáváme kus po sedmé, dáváme rozcvičku a vyrážíme na Ploučnici. Vykládáme lodě na Borečku a Štěpka s Bublou jedou odvézt auto a bus do cíle naší plavby. My mezitím hrajeme tradiční oddílové hry – Invalidku a „Volšáky“. Zaháníme tím ranní chlad a čekání nám rychle ubíhá. Přijíždí Bubla a Štěpka a hurá na vodu – je to paráda, sluníčko svítí, pěkně to teče a my pozorujeme nádhernou podzimní přírodu plnou barevných stromů. Podzimní přírodu poznáváme i hodně zblízka a na vlastní kůži – Ploučnice je typická tím, že je v ní občas spadlý strom nebo že je skoro celá, až na úzký pruh uprostřed koryta zarostlá keři. Úspěšně se prodíráme houštím, co chvilku se musíme sklonit, abychom podjeli kmen a sem tam je nutné překážky dokonce přenést. Plavbu klikatící se řekou si ale všichni užíváme a kolem poledne stavíme na oběd – opékáme buřty, a hrajeme hry na břehu. Poté pokračujeme v plavbě a do Brenné, která je cílem naší cesty, doplouváme kolem páté. Nakládáme a jedeme do Mimoně. Tam večeře a poměrně brzká večerka – všichni jsme příjemně utahaní z pádlování. Ráno dáváme akční běhací rozcvičku na prostranství u klubovny a po balení věcí a úklidu odjíždíme do Brniště, kde navštěvujeme stezku se sochami vytesanými do kamene. Spolu s velkými hrajeme v lese probíhací hru na jednotlivce a PK chytá. Potom se ještě zastavujeme v místním ekocentru a učíme se podle listů poznávat stromy – jde nám to pěkně a pro zopakování je to přínosté i pro některé starší členy. Potom už nasedáme do autobusu a vyrážíme do MB, kam přijíždíme kolem poledne.

Výprava se vydařila a my si naplno užili jeden z posledních prosluněných víkendů. Doufám, že nás příště pojede víc, protože všichni Benjamínci krásně pádlovali a byli šikovní (a hodní)!

Oddílovka 10.10. 2019

Tentokrát se nás schází jen několik, protože většina osazenstva má školu v přírodě. Nám to ale nevadí a využíváme volnou klubovnu k vyrábění létacího draka, jehož letecké schopnosti se chystáme za týden otestovat!

Oddílovka 3.10. 2019

Počasí je dnes tak trochu aprílové, takže trávíme většinu oddílovky v naší nové klubovně. Ještě před tím ale zahajujeme krátkou venkovní hrou na dva týmy. Velitelé musí provést svou skupinku vyznačenou trasou jen pomocí slovních pokynů – všichni ze skupinky přitom mají zavázané oči. Je to docela náročné, ale všichni se nakonec s trochou pomoci dostanou do cíle. Potom už míříme do klubovny, vyhlašujeme výsledky závodů na kolech z minula a bodování za září a potom trávíme zbytek schůzky výrobou zvířátek z kaštanů a špejlí. Kaštany nám o víkendu pomáhali sbírat někteří Piškoti na Štvanici v Praze, když se čekalo na vyhlášení výsledků závodu Tři jezy – díky! Na konci oddílovky si na volném stole děláme výstavku našich výtvorů a každý svůj výrobek představuje – sešlo se nám několik žiraf, pejsků, dva ježci a dokonce i skřítek nebo housenka. K tomu pár činek a ježek v kleci – nádhera! Zbylé kaštany si vzal Štěpka na usušení na půdu, abychom je mohli v zimě vzít na výpravu za zvířátky.

Oddílovka 26.9 2019 – KOLA

Na tradiční oddílové závody na kolech se nás schází 11 a na pomoc s organizací nám přichází i Žralok z PK. Zahajujeme disciplínou, při které je úkolem projet vytyčený úsek za co nejdelší čas bez dotyku nohou země. Jsme svědky nejrůznějších taktik, ale velkou pochvalu si zaslouží naši nejmenší členové, kteří v této disciplíně patří mezi nejlepší. Pokračujeme velkým závodem s hromadným startem kolem Krásné louky a následně se rozdělujeme na dvě skupiny a po stejné trase jedeme štafetový závod – je to až do posledních metrů napínavé! Poslední cyklistickou disciplínou je technický závod na jednotlivce – jako slalomová trať nám slouží topoly za železničním náspem – i tady někteří předvádí obdivuhodné výkony, ale jsme i svědky toho, že někteří nedávali pozor, když se vysvětlovala trať, a tak i přes dobrou techniku přicházejí o cenné vteřiny. Holt poučení pro příště. Celý závod zakončujeme akční hrou, při níž je úkolem ve vytyčeném území sbírat kartičky s obrázky cyklistického vybavení. Ztížené je to o to, že velcí území brání a při plácnutí musí každý odhodit všechny nasbírané kartičky. Po konečném vyhodnocení si ještě těsně před rozchodem všichni společně procházíme všechny kartičky a povídáme si o tom, co je a co není potřeba na kolo.

Oddílovka 19.9 2019

I tento týden nám počasí přeje, a tak si užíváme zářijového sluníčka a oddílovku zahajujeme týmovou štafetou na Krásné louce. Následuje hra, při níž je úkolem hledat papírky s postavami z večerníčků a přiřazovat je k sobě, některé jsou jednodušší, ale některé nám dají pořádně zabrat. Společně to ale všechno dáváme dohromady a přesouváme se k hřišti na beachvolejbal, kde skáčeme do dálky – nejdřív z místa a potom s rozběhem. Nejdál to skáče Berenice a Lukášovi. Potom hrajeme skládání pohádek podle obrázků, při kterém kluci přicházejí se zajímavými alternativními (až hororovými) konci Jeníčka a Mařenky a zakončujeme žabákovou štafetou na týmy.

Oddílovka 12.9. 2019

Scházíme se u loděnice a protože je krásně a svítí sluníčko, začínáme na hřišti na Krásné louce invalidkou a potom se přes pěší lávku přesouváme na druhý břeh Jizery, kde rozjíždíme čísla – někteří už je znají kdo ne, ten se rychle chytá, všichni jsou akční a nebojí se při odpočítávání rychle skočit do kopřiv. Cílem naší krátké procházky je pomník Františka Viceny, který se nachází za tratí u Česany. U pomníku si povídáme o tom, že František Vicena byl za druhé světové války okresním hejtmanem a že byl zapojen do odboje. Byl pronásledován gestapem a skokem pod vlak položil svůj život, aby nemusel vyzradit tajné informace, čímž by ohrozil další lidi. Říkáme si také, že u pomníku náš oddíl před lety dělal slibový oheň a že je to pro nás posvátné místo. Při odchodu zapalujeme před pomníkem svíčku a uklízíme (velká pochvala všem, kteří s sebou měli vybavené KPZ a dokonce čajovou svíčku!). V lese ještě hrajeme běh džunglí na čas. Na zpáteční cestě ještě několik kol čísel a na louce slalomová štafeta na týmy.